Ve školce jsme s klukama nebrali holky jako někoho, kdo by si měl zasloužit naši lásku. Milovali jsme to, když nás rodiče vyzvedli "po o", milovali jsme houpání na houpačkách, milovali jsme hranolky s kečupem, milovali jsme animáky. Milovali jsme toho spoustu, ale holky ne. Tehdy jsem se necítil nějak výjimečně, ani jsem netušil, že je se mnou něco jinak.
Na prvním stupni základní školy jakbysmet. Mezi mými spolužáky sice byli jedinci, kteří už zvali holky na rande, ale většina kluků si holek spíš nevšímala. Stále jsem se cítil jako jeden z nich.
Změn jsem si začal všímat až na druhým stupni.
Teď mi je šestnáct a chodím do devátého ročníku. Většina mých spolužáků už měla známost a těch, kteří ji neměli, byla jen menšina.
Můj příběh začíná v lednu toho školního roku.
„Leoši, ty idiote, vážně jsi včera odmítl Magdu?" zeptal se mě zmateně kamarád Patrik.
Právě dorazil do školy, třískl sebou do lavice a přestože za dvě minuty začínalo vyučování, tak si ani nepřipravil a místo toho se vybavoval se mnou. Musel jsem se v duchu usmát. To pro něj bylo typický.
„Už to tak bude."
„Proč? Neblázni, hezčí holku na týhle škole nenajdeš."
Měl pravdu. Magda byla opravdu hezká. Měla přírodní blond vlasy, veselý zelený oči a okolo nosu drobný pihy.
Ale nebyla to, co hledám.
„Neřeš to," pověděl jsem tedy jen a poprvý v životě zatoužil po tom, aby už konečně zazvonilo.
„Budu. Zdá se mi totiž, že se z mýho nejlepšího kámoše stal totální dement," pověděl Patrik a začal si z tašky konečně vytahovat sešit, učebnici a penál.
„Prostě se ještě necítím na to, že by mě zajímala nějaká holka. I kdyby to byla Magda," řekl jsem jakoby lhostejně a pokrčil rameny.
„Tos ještě nikdy nezažil ten pocit, že si promýšlíš každý slovo, abys před nějakou holkou neřekl něco trapnýho? To, že dobrovolně zajdeš do obchodu s oblečením a navoníš se, aby ses jí líbil? To, že ji nenápadně sleduješ, kdykoliv je k tobě zády?"
Zavrtěl jsem hlavou. Ne, tohle jsem nikdy k žádný holce necítil. Protože to cítím k tobě, Patriku. Ale to ty nevíš a asi to ani nikdy nezjistíš.
ČTEŠ
Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓
Teen Fiction„Promiň, princezno," usměju se smutně na každou, která mi navrhne schůzku. „Ale nejde to." A v duchu vždy dodávám: „Nejde to, protože já čekám na prince." Stále jsem však nenalezl klíč, kterým bych odemkl zámek dveří, jež toužím otevřít. A tak jen d...
