Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Wattpad

O šest hodin později~

„Co to píšeš?" optal se se zájmem Michal, když už jsem bez přerušení dvacet minut cosi psal na mobilu.

„Terka mi řekla, že bych měl zkusit něco napsat na Wattpadu."

„Takže píšeš příběh?"

„Tak něco."

„Ukaž," vyhrkl natěšeně.

Trochu neochotně jsem mu mobil podal. Přeci jen, byl to jen takový hrubý náčrt příběhu.

Po chvíli mi mobil vrátil se zvláštním výrazem v obličeji.

„Co na to říkáš?" optal jsem se.

„Píšeš fakt dobře. Ale to téma..."

„Co je s ním?"

„Přijde ti to jako dobrý nápad?"

„Proč ne?"

„A proč jo?"

„Protože chci psát o něčem, co jsem zažil. V tom si věřím a jsem si jistej, že nenapíšu žádnou hloupost."

„A zmíníš v tom příběhu i mě?" usmál se.

„Jistě. Seš dost podstatnou součástí mého života."

Věnoval mi nadšený pohled: „Můžu si vybrat, jak budu vypadat?"

„Ne."

„Proč?"

„Všehno budu popisovat podle pravdy."

„To není fér," zabručel.

„Proč ne?"

„Zase tam budeš nejhezčí," špitl a objal mě kolem ramen.

„Zdá se mi, že jsi přeslechl, že v tom příběhu budeš taky."

Už otevíral pusu, aby mi něco řekl, když vtom jsem uslyšel zvonit svůj mobil. Protože jsem ho měl v ruce, hned jsem to zvedl.

„Ehh, ahoj... synu!" uslyšel jsem tatův hlas. „Jak se máš?"

Byl jsem v šoku. Co po mně chce? A proč zní najednou tak vstřícně a přátelsky? Něco mi na tom nesedělo.

„Jde to," odvětil jsem prozíravě.

„S mamkou jsme tak přemýšleli a napadlo nás, jestli bychom někdy nemohli přijít na oběd..."

„Co chceš?" zamračil jsem se, přestože to nemohl vidět.

„Leoši... mám dluhy, ztratil jsem všechno co mám... A ten Michal je ve vatě, ne? Takže, kdybys byl tak hodnej a..."

Položil jsem mobil a Michal na mě překvapeně pohlédl. „Kdo to byl?"

„Táta. Chce po mně, tedy spíš po tobě, peníze."

„Tak mu je dáme," pokrčil rameny.

„To vážně? Vždyť se tak přetvařuje. A chová se ke mně mile jen kvůli nim."

„To sice ano, ale co tvá mamka a Terka? Oni musej taky z něčeho žít."

Smutně jsem se usmál. To byla pravda.

„Teď to neřeš," špitl a vpil se svýma očima do těch mých. „Zítra mu zavoláš. A teď se hezky pusť do psaní toho příběhu."

„Seš nějakej nedočkavej."

„Těším se, až o tobě zjistím něco víc."

„Vždyť o mně víš skoro všechno."

„To je pravda," pověděl vážně. „Ale když to vyjádříš pomocí písmen a slov, najednou je to mnohem víc osobní."

„Na tom něco bude," přikývl jsem.

„Mimochodem, čím ten příběh začne?"

„Co myslíš?"

„Mnou... Richardem...?"

„Ale houby," zavrtěl jsem hlavou. „Patrikem."

„Až tak?" pohlédl na mě překvapeně.

„Až tak," potvrdil jsem s jemným úsměvem.

„To bude sakra dlouhej příběh."

„Však taky jsem si toho sakra hodně prožil."

„Myslíš, že to někdo bude číst?" zajímal se Michal.

„Pro začátek mi bude stačit, když to budeš číst ty."

Na to už Michal nic neřekl. Jen se ke mně tiše přitiskl a sledoval, jak mé prsty cvakají po klávesnici.

A já psal. Dny, týdny... A když jsem si byl konečně jistý, že jsem zmínil všechno a všechny, co jsem chtěl, pocítil jsem neskutečný nával štěstí.

Celý můj příběh zněl tak reálně a přesto vymyšleně. Tak trochu jako pohádka, se kterou měl společnou ještě jednu důležitou věc.

Končil dobře.

A já upřímně doufám, že neudělám chybu, když na konec toho příběhu napíšu, že spolu ti dva kluci žili šťastně až navěky.

Já totiž pevně věřím, že podobný osud čeká i mě a Michala.

konec~