Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

25. Proč jsem jen nedržel jazyk za zuby?

Spolu s Magdou jsme se vydali do Hájkova kabinetu. Byl plný hokejek, míčů a nějakého nepotřebného harampádí jako zamotaných švihadel, prasklých míčků na stolní tenis a podobně.

„Ty, Magdo, seš sice totálně levá na šplh a běh taky nic moc, ale florbal ti sedl, tak doufám, že to nepokazíš," řekl tělocvikář a potom se obrátil na mě „No a ty, Leoši, ty seš kapitola sama pro sebe. Drzej, až to bolí, přitom když držíš hubu, tak ten sport dost slušně zvládáš. A taky bys samozřejmě mohl chodit na tělocvik trochu víc jako člověk, aspoň na ten turnaj by sis mohl sundat ty tvoje ozdůbečky z obličeje. Tím a ani vlasama si respekt u spoluhráčů nezasloužíš! Akorát si řeknou "Ty vole, co to je za buznu," a nebudou tě brát jako rovnocennýho hráče! Anebo ti je jedno, co si o tobě budou myslet?!"

Zdálo se mi, že už Hájkova slova ani tak moc nemíří k turnaji ani sportu. Krev ve mně vřela, protože si ani neuvědomoval, jak moc mě jeho slova štvou. Nechápal jsem, jak náš ředitel mohl zaměstnat takovýho magora.

„Mně nebude vadit, když si to o mně budou myslet," odsekl jsem. „Řeči homofóbních debilů mě nezajímají, milý pane tělocvikáři," dodal jsem, a potom, bez čekání na jakoukoliv reakci z jeho strany, odešel z kabinetu.

Magda se vyřítila za mnou a překvapeně na mě pohlédla. „Leoši, ty - "

Věnoval jsem jí krátký pohled a potom se vydal do klučičích šaten.

Proč jsem sakra nebyl zticha? Moje odpověď Hájkovi prozradila možná víc, než jsem chtěl. Sice jsem tam nikde přímo neřekl, že nejsem hetero, ale vyznělo to tak... všelijak. Věděl jsem, že Magda to nikomu neřekne. Ale u Hájka jsem si nebyl tak jistý.

***

Celý zbytek vyučování ke mně Magda vysílala pohledy a já ji ignoroval. Nic mi neudělala, ale já jsem se s ní o tom nechtěl bavit. Ulevilo se mi, když skončilo vyučovaní a mohl jsem se vydat domů.

Ona si ale nedala říct a doběhla mě. „Leoši..."

„Co chceš?" zeptal jsem se možná trochu nepříjemným tónem. „Něco nejasnýho?"

„No... to taky, ale hlavně ti mám od Hájka vzkázat, že se ten turnaj bude konat za dva týdny na stadionu a že se máš dostavit v osm hodin. Budeme tam namísto školy."

Najednou jsem se celkem zastyděl. „Promiň, Magdo. Dneska toho na mě bylo moc."

„To věřím," usmála se smutně a stiskla mi ruku. Následně tu svou nechala v té mé. „Máš dnes něco v plánu?"

„Ani ne," zavrtěl jsem hlavou.

„Jestli chceš, můžeme si spolu popovídat nebo tak. Pochopím to, jestli chceš být spíš sám, ale možná by bylo dobrý se někomu se svými problémy svěřit," řekla Magda.

„Nejsem proti," odvětil jsem, i když jsem měl pochyby, jestli jsou má slova pravdou. „Půjdeme k nám?" otázal jsem se, když jsem si uvědomil, že venku není nejlíp a nejspíš se schyluje k bouřce.

„To bych byla ráda," pověděla Magda a tak jsme šli.