Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Další vývoj oběda

Druhá kapitola za dnešek

Polévku jsme dojedli v tichosti a já měl ohromnej pocit zadostiučinění, když jsem si všiml, jak se taťka tváří rozčarovaně. Asi opravdu čekal, že bude Richard nějaká pochybná existence a on byl přitom synonymem pro ochotu, milost a pohodovost.

Když mamka nandala hlavní chod, táta se už asi trochu vzpamatoval z toho šoku a rozhodl se, že se nevzdá.

„Takže... ty," ukázal na Richarda vidličkou.

„Ano?"

„Kolik ti je?"

„Sedmnáct, tenhle měsíc budu ale slavit osmnáctiny."

Uvědomil jsem si, že ještě nemám dárek. Mimo to jsem úplně švorc. V duchu jsem si zapsal poznámku: udělat s tím něco a co nejrychleji!

„Kde studuješ?"

„Tady na hotelovce."

„A jak, že se jmenuješ?"

„Richard Černý," řekl on a mě fascinovalo, s jakým klidem a trpělivostí na ty dotěrné otázky odpovídal.

„Hm, Černý..." snažil se si rozvzpomenout taťka. „To mi něco říká."

„Můj táta má tetovací salón," napověděl mu Richard a otčínovi se v tu chvíli na tváři objevil výraz vyjasnění.

„Ach tak, už vím," přikývl a zatvářil se najednou celkem překvapeně. „Ale nikdy jsem si nemyslel, že jeho syn..." mumlal si spíš pro sebe.

Richard tuhle poznámku se vší zdvořilostí ignoroval, ovšem mně se to dost dotklo.

„Tak on to nikdo nemá napsaný na čele," zamračil jsem se.

Richard mě pod stolem chytl za ruku a pevně ji stiskl. „Psst," špitl tak tiše, že jsem to slyšel jen já. Nejspíš nechtěl, aby došlo k nějakému konfliktu.

Táta se křečovitě usmál. „Tak jasně, Leoši..."

„Chcete někdo přidat brambory?" snažila se mamka změnit téma.

„Já," zazubila se Terka. „A jak jste se seznámili?" dodala vzápětí.

„Terezo, na tohle se neptá," okřikla mou sestru mamka.

Špatně, mami. Tohle patří k těm nejčastějším otázkám, které pár dostává... Ale chápu, že tys nechtěla, aby o tom někdo z nás mluvil. Nechtělas to slyšet.

„To je v pohodě," usmál se Richard a prohrábl si vlasy. „Chvíli jsme si psali a potom šel Leoš se školou do té naší. A tehdy jsme se vlastně setkali poprvý."

Dvě obyčejné strohé věty. A jakou mi dalo námahu, mu neskočit kolem krku. Momentálně jsem obdivoval jeho chování více, než kdy jindy.

„Takže jste si nejdřív psali?" zbystřil táta. „Neměl by sis psát s lidmi, co neznáš osobně."

„Teď už to nehrozí," odvětil jsem. Táta se napil ze své skleničky, nic neříkal a jenom mě pozoroval svýma ledovýma očima.

Tak nějak bych popsal zbytek oběda. Richard už potom musel odejít. Rodiče ještě seděli u stolu, a tak, když jsem ho doprovázel ke dveřím, jsem se odvážil k polibku. Bylo na tom něco kouzelného, nejen vidět Richarda v domě, kde trávím velkou část svého života, ale také se tam s ním líbat. Ještě nikdy jsme se u mě doma nelíbali. Tohle byla premiéra.

„Richarde, zapomněl sis u stolu mobil," ozvalo se za námi. „Tady ho - "

Odtáhli jsme se od sebe a u dveří stála mamka, která nás strnule pozorovala s výrazem, který vyjadřoval přesný opak slova "souhlasný". Zdálo se mi to, nebo jsem v jejích očích viděl... znechucení?

„ - máš," dopověděla máti větu zvláštním hlasem a položila mobil na botník. A potom rychlým krokem odešla pryč.

Ve spěchu jsem se s Richardem ještě jednou rozloučil (tentokrát bez líbání) a vydal se za mamkou.