Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Všechno je zle

Druhá kapitola za dnešek

„Cože?" vydechl táta a úsměv na rtech se pomalu stával chladným. Nejspíš však stále doufal v to, že se přeslechl.

„Není to holka," řekl jsem jen.

Mamka mlčela a měla na tváři zvláštní výraz.

„To se mi snad jenom zdá," povzdechl si nakonec táta. „No, tak doufám, žes mu to ale neřekl a nenechal se zmást tím, že seš v pubertě a máš prostě v hlavě zmatek."

Cože? Opravdu se mi teď snaží naznačit, že mě nebere vážně? Skutečně má slova popírá?

Možná i lehký rozhořčení nad jeho slovy mi rozvázalo jazyk, který tak dloho musel mlčet a mlžit.

„On to už dávno ví. Chodíme spolu."

Samotného mě udivovalo, s jakým klidem jsem to říkal. Nejspíš mě lehce povzbuzovalo to, že i kdybych se setkal s totálním nepochopením, tak sice ztratím rodiče, ale pořád budu mít Richarda. Takže to přesto nebude prohra.

Pohled, který na mě v tu chvíli táta hodil, byl opravdu nehezký.

„Leoši, tohle je fakt pitomá sranda."

„To není vtip," namítl jsem.

„Říká pravdu," přikývla Terka. „On totiž - "

„ - jak dlouho to už víš?" přerušil mou sestru hrubě táta.

„No, chvíli," pokrčila rameny Terka.

Přestože toho moc neřekla, její slova stačila k tomu, aby tátovi potvrdila jeho obavy.

„To snad není pravda!" zvolal. „Co jsme jenom udělali špatně?"

Táta se v tu chvíli tvářil obzvlášť zvláštně. Ani ne tak naštvaně jako nešťastně. To mě dost zamrzelo. Nevěděl jsem, co říct, najednou bych byl radši, kdyby se tohle celé nestalo. Cítil jsem se provinile i když jsem věděl, že nemám důvod proč.

V pocitu, že bych se měl alespoň trochu snažit něco udělat s jeho náladou, jsem řekl něco, v čem si sice nejsem na sto procent jistý, ale teď se to hodilo.

„Já ani nejsem gay, jsem bisexuál."

Znaveně na mě pohlédl a poněkud zničeným tónem pronesl: „Bože, a k čemu to je dobrý, když seš stejně s nějakým... klukem."

Uznal jsem, že na tom z jeho úhlu pohledu asi něco bude.

Otec se posadil na pohovku a opřel si hlavu o dlaně.

„Tati," špitla jenom Terka, která byla z jeho reakce stejně mimo, jako já. „To bude v pohodě."

„Nic nebude v pohodě," odsekl táta, zvedl se a došel si do ledničky pro pivo.

Měl pravdu. Po této události už vůbec nic nebylo v pohodě.

Můj vztah s rodiči se dost zhoršil.

Ale o tom až později.

Chvíli jsem jen tak stál u dveří a uvažoval nad tím, co teď. Nakonec jsem obývák tiše opustil a uchýlil se do svého pokoje. Posadil jsem se na postel a jakoby se nic nestalo, jsem si vytáhl mobil a projížděl Facebook. Nevím, co jsem si od svého počínání sliboval. Po tom, co se mi zobrazilo upozornění, že dal někdo like mé profilové fotce s Richardem, zase to na mě přišlo. Zmohl jsem se jen na to položit mobil a lehl jsem si. Tupě jsem zíral do stropu a myšlenky mě pomalu, ale jistě, ubíjely.

Znáte takovej ten pocit, když tak nějak tušíte, že něco nedopadne nejlíp, ale pořád v sobě máte takový to malý světýlko, malou jiskřičku naděje, která k vám odvážně promlouvá a přesvědčuje vás o tom, že je tu stále šance na úspěch? Toto malý světýlko v mým případě právě vyhaslo.

Věděl jsem, že jsem si nikdy neměl dělat tyto naděje. Člověk to potom nese ještě obtížněji, než kdyby si je nedělal.

Ale na výčitky je už pozdě.