Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Návštěva u Michala

Druhá kapitola za dnešek

Michal bydlel, jak jsem očekával, v jedné z těch vil, které většina lidí viděla jen na titulní obálce nějakého časopisu o architektuře a bydlení.

Vevnitř to bylo dokonce ještě lepší.

„Vítej v mým skromným králoství," reagoval Michal pobaveně, když si všiml, jak se se zájmem koukám okolo sebe.

„Je to tady skvělý," vydechl jsem a myslel jsem to upřímně.

„To nestojí za řeč," mávl rukou on. „Jediný, co je tady fakt skvělý, seš ty," řekl on a podle tónu, jakým to vyslovil, to zřejmě taky myslel upřímně.

„Vážně?" špitl jsem.

„Já nikdy nelžu."

„To je lež," pověděl jsem já. Dost mě bavilo s ním mluvit, člověk nikdy nevěděl, co z něj vypadne. Mám velkej problém, když mě temhle kluk začíná těžce bavit?

„Ty seš lež."

„Další z tvých zákeřných lží," zasmál jsem se.

Michal se taky zasmál. Zvláštně, ale strašně hezky.

„Pojď do pokoje," popohnal mě jemně a vydal se první, abych ho mohl následovat.

Michalův pokoj byl neuvěřitelně velký a světlý. Přes jeho velikost, celou jednu stěnu zabíraly police s botama a oblečením. Jestli mě mí přátelé považují za někoho, kdo má hodně oblečení a často nakupuje, měli by poznat Michala. Potom by jim došlo, že já jsem ještě úplně normální. A Michal je tady ten šílenec.

„Závidíš?" zamumlal v otázku bezostyšně Michal, když si všiml, jak tu stěnu pozoruju.

„Závidím ti..." začal jsem naoko přemýslet, „...možná tak tvojí postel. Vypadá prostorně a pohodlně."

„Chceš ji vyzkoušet?"

„Ne! Takhle jsem to nemyslel."

„Ale myslel," opravil mě Michal, který si zřejmě myslel, že mě zná lépe, než se znám já sám. „Klidně si na ní zaskákej, dělej kotrmelce, cokoliv chceš, vyzkoušej si jakýkoliv moje boty chceš, můžeš všechno, seš můj host."

„Oukej. A můžu se napít?" ukázal jsem na lahev minerálky, která stála na nočním stolku.

„Ne!" vyjekl Michal a rychle vzal minerálku do ruky. „Už jí mám málo."

„Tak dík, no."

„Já mu nabídnu postel, nabídnu mu oblečení, boty, skoro i svojí duši," lementoval afektovaným tónem, „a on chce pitomou minerálku!"

Musel jsem se tomu zasmát.

Nakonec jsem u Michala strávil dvě hodiny. Hráli jsme jednu hru na počítači, dívali se na videoklipy k písničkám, fotili trapný fotky, který se za žádných okolností nesmí dostat na veřejnost... Zkrátka a dobře: užil jsem si to.

Když jsme se spolu mezi dveřmi loučili, vypadal jako někdo, kdo chce udělat něco složitého.

Vypadal jako někdo, kdo by mě chtěl políbit.

Nakonec to ale neudělal. Chápal jsem ho, asi se bál, že bych zase udělal to, co minule ve Vietnamu.

Možná, že mě jeho rozhodnutí trochu mrzelo.
Ale jen možná.

Když zavřel domovní dveře a já se chtěl vydat domů, uvědomil jsem si, že vlastně ani nevím, jaký má Michal příjmení.

Než jsem tedy zcela opustil vilu, podíval jsem se ještě na dveře, kde bylo napsané příjmení.

Možná bych byl šťastnější, kdybych to nedělal.