Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Jakub a škola

Druhá kapitola za dnešek

Nastal březen. S ním přišla i lepší nálada. Jsem jedním z těch lidí, na který strašně působí to, jak je venku. Na podzim a v zimě bývám často mrzutý, na jaře a v létě mívám lepší náladu.

Mojí náladu ale i dost ovlivňovalo okolí. A mé okolí mě z té větší části bohužel víc štvalo než těšilo. Zrovna dneska mi Marcel "omylem" polil sešit z ekonomiky. Dokonce se mi před učitelkou jakoby omluvil a řekl, že mi klidně koupí novej. Ale zápisky to už nezachrání. A to Marcel moc dobře věděl.

Ze školy jsem proto šel logicky dost naštvaný na toho idiota a na to, že nevím, co s jeho provokacemi dělat. Rozhodl jsem se, že až přijdu domů, zkusím před rodiči předhodit téma změna školy, a snad se dočkám reakce, za kterou bych byl rád. Všechny mý plány ale byly smeteny pod koberec. Už při vchodu do domu jsem totiž zaslechl z obýváku Terčin pláč a tlumený hlasy rodičů z kuchyně.

„Co se děje?" zeptal jsem se jemně, když jsem došel až k Terce.

„Jakub... zavřeli ho."

„Cože?"

„Prý měl u sebe velký množství... něčeho. Ale já vím, že to jen hlídal kamarádovi. On drogy nebere."

„Aha," odvětil jsem jen a řekl si, že Terce nepovím o tom, kolikrát jsem Jakuba viděl sjetýho a namazanýho jak pekáč. Zlomilo by jí to srdce víc, než tohle.

„Je tam neprávem," rozplakala se a skočila mi okolo krku. Její teplé slzy mi klouzaly pod tričko a stékaly po zádech, ale to jsem teď neřešil.

Najednou se ode mě oddtáhla, usušila si slzy a vydala se pryč. „Jdu se učit," zamumlala, ale já tušil, že jde jen pokračovat v breku ve svým pokoji.

Usoudil jsem, že bude lepší ji nerušit.

Vydal jsem se za rodiči, kteří byli stále v kuchyni.

„No ahoj," uvítala mě mamka.

„Potřebuju se na něco zeptat," posadil jsem se.

„Ptej se," pokračovala máti, zatímco si táta otevřel pivo. Narozdíl od ní mi nevěnoval žádnou pozornost. Ale možná to tak teď bylo lepší.

„Co bys řekla na to, kdybych přestoupil na místní obchodku? Přijde mi zbytečný bejt na týhle. Mám to dál a... a tak."

Mamka jen nadzvedla obočí. „Víš, kolik s tím bude práce?"

„Všechno si vyřídím sám, opravdu."

„To asi ne, nejsi ještě plnoletý. Ale ano, máš pravdu, bude to takhle snažší."

„Takže co?" optal jsem se s nadějí v hlase.

„Tenhle rok ještě zcela jistě dochodíš na téhle škole. No a pokud budeš i potom trvat na přestoupení, domluvíme to až na druhák."

„Tak fajn," zamumlal jsem.

No tak, Leoši, ještě chvíli, pomyslel jsem si pro sebe, a už budeš pryč od toho debila.