Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Narozeniny pokračují

Druhá kapitola za dnešek

Byl už večer. Richard dávno rozbalil všechny dárky (ten můj mu udělal velkou radost), s každým si pokecal a párty se pomalu chýlila ke konci.

Upíjel jsem svůj drink a bavil se s dvěma Richardovými spolužáky, které jsem už znal z dřívějška: s Ondrou a Dominikem. Přitom jsem popíjel svůj drink a cítil se skvěle. Po chvíli jsem se rozhodl najít Richarda, který se mi mezitím ztratil z dohledu. S několika omluvnými slovy jsem se od kluků oddálil a proplétal se mezi ostatními hosty.

Pamatujete si ještě na Martina, kterýho jsem jednou potkal u Richarda? Byl tu taky. A bohužel celkem nedaleko Richarda, přičemž o sobě věděli, bavili se spolu a smáli se. Černovlasý kluk se ušklíbl, když mě spatřil, ale nějak víc nereagoval.

Trochu podrážděně jsem Richardovi zaklepal na rameno. Celý rozesmátý se na mě obrátil. „Děje se něco, Leoši?"

„Nic, jen jsem tě hledal."

„Tak se k nám posaď," usmál se na mě Martin a pokynul na volnou židli.

Mlčky jsem se posadil. Možná to byla hloupost... Ale Martinova slova na mě působila dost majetnicky. Jako kdyby si Richarda přivlastňoval.

„Zrovna jsme se bavili o dovolených a výletech. Ty se tyhle prázdniny někam chystáš?" pokračoval Martin.

Blonďák se na něj zamračil. „Seš vážně nenápadnej."

Martin se uchechtl. „To já umím."

Strašně mi vadilo, že vůbec netuším, o čem se baví. A trochu mě to mrzelo, že ví Martin o něčem, o čem já ne.

„O co jde?" zeptal jsem se.

„To se tě netýká," podotkl Martin, načež mu Richard věnoval zlý pohled, ale nic neřekl.

„Takže?" obrátil jsem se na Richarda.

„Nemůžu ti říct, o co jde," vykrucoval se.

To mi stačilo. „Hm, jasně," usmál jsem se ironicky. Bez čekání na jejich reakci jsem se zvedl a vrátil se zpět k Ondrovi a Dominikovi. Zrovna se bavili o novým modelu iPhonu, což bylo téma, ke kterému jsem se s radostí přidal.

„Jeden můj kámoš si koupil falešnej iPhone z Aliexpressu," říkal zrovna Ondra. „Kupodivu fungoval, všechno bylo v pohodě. No ale ještě ten den, kdy ho dostal, si ho nechal na stole a jeho tříletej brácha mu ho roztřískal. Představte si to, něco k vám letí přes půlku cesta, dojde to v naprostým pořádku a potom se objeví váš mladší sourozenec a zdemoluje to."

Jeho slova u mě i u Dominika spustila záchvat smíchu.

„Leoši..."

Otočil jsem se; a za mnou kdo jiný, než Richard.

„Co je?" řekl jsem možná trochu nepříjemným tónem.

„Řeknu ti to venku," pověděl, chytl mě za loket a takřka mě dotáhl před klub. Nevím, kde ten kluk vzal takovou neskutečnou sílu, každopádně mě to vyděsilo a ohromilo zároveň.

„Tak, tady už máme klid," řekl klidně, jako kdyby podobné věci dělal běžně.

Jen jsem tázavě nadzvedl obočí.

Nervózně polkl. Už to byl zase ten starý známý Richard. „Leoši, já mám narozeniny a ty mě tak trápíš. Co jsem ti udělal?"

„Kromě toho, že se Martinovi svěřuješ s něčím, co mi nechceš říct...?" opáčil jsem. Po vyslovení jsem si uvědomil, že to možná trochu přeháním, ale to už bylo pozdě.

Pohlédl na mě svýma unavenýma očima a usmál se. „Tak to ti vadí... Víš, proč ti to nechci říct? Protože se to týká tebe. A prozatím je to tajemství, víš?"

Došla mi slova. Nejradši bych si dal facku. Richard si nezaslouží, abych ho podezříval z něčeho nehezkýho... a stejně to pořád dělám. Tedy... jen ve spojitosti s Martinem. Ten kluk mi opravdu vadí. A bojím se toho, že mi bude vadit ještě dost dlouho.