Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Mé narozeniny

První kapitola za dnešek

Dny plynuly a konečně nastala část listopadu, na kterou jsem se dost tešil. Mé narozeniny. Měl jsem v plánu je oslavit nadvakrát. Jednou s rodinou a jednou s Richardem. A jak jsem si to rozvrhl, tak to také bylo. Rodiče proti tomu totiž absolutně nic nenamítali, což mě z jedné strany mrzelo, protože bych byl rád, kdyby ho konečně přijali, na druhou stranu, takhle si s ním užiju víc soukromí. Zároveň mi rodiče dovolili, že u něj můžu přespat, což bylo nesporně další dobrou zprávou.

S rodiči, Terkou, Zuzanou, tetou, strejdou a několika dalšíma příslušníkama naší rodiny jsme začali slavit okolo jedný hodiny. Od Terky jsem dostal nový sluchátka a od rodičů pouzdro na mobil. Ne žádný značkový, ale obyčejný průhledný, který prodávají tak za dvě stovky. Bylo vidět, že se mnou tenhle rok nebyli spokojení. Dost mě to mrzí... Počkat. Ne, je mi to už jedno.

Byl jsem docela rád, když už všichni odešli a já se mohl vydat za Richardem. Cesta utekla dost rychle, vzhledem k rychlosti chůze, kterou jsem zvolil. Opravdu jsem se ho nemohl dočkat. Po chvíli jsem už stál před jeho panelákem a zvonil na zvonek. Skoro hned se rozbzučely dveře a já mohl vstoupit dovnitř. Vyběhl jsem schody a u dveří do bytu na mě už čekal Richard. Usmíval se a vypadal fakt šťastně.

„No ahoj," uculil se jako nějaká puberťačka a políbil mě. Jeho dobrá nálada se záhy přenesla na mě.

Doma opět nikdo nebyl a tak jsme se zabydleli v obýváku. Richard zapl televizi a na chvíli se odebral do kuchyně, odkud jsem následně uslyšel něco, co znělo jako praskání popcornu. Známá vůně mi vzápětí naznačila, že mám pravdu.

„Už jdu!" zavolal z kuchyně a v pěti vteřinách byl skutečně u mě.

Posadil se vedle mě, popcorn si dal na klín a já se k němu přitulil. Sledovali jsme nějakou komedii, kterou jsem neznal. Ale byla toho typu, že se tam v určitých částích lidi smějí. Musím se přiznat, že já se nesmál ani trochu. Nebylo to proto, že by to nebylo vtipný, jen jsem byl příliš zaneprázdněný tulením se k Richardovi.

Po skončení komedie se blonďák zvedl. Trochu ukřivděně jsem se na něj podíval.

„Copak?" zasmál se. „Ty snad nechceš dárky?"

„Dárky? Neříkej, že jich je víc."

„A co když nemám jinou možnost?"

„Strašně za mě utrácíš."

„Neříkej, že se ti to nelíbí," ušklíbl se. „To by byla lež."

S těmito slovy odešel a vrátil se až s dvěma balíky.

Nedočkavě jsem je začal rozbalovat, jakmile je postavil přede mě.

V jednom byla elektronka i s příslušenstvím. Trochu nechápavě jsem se podíval na Richarda, který se zatvářil velice pyšně. Nejspíš mu opravdu záleželo na tom, abych žil zdravěji. Řekl jsem si, že ho nezklamu a vyzkouším používat jen ji.

V druhém balíku byl náramek (viz obrázek nahoře), který jsem si okamžitě navlékl na ruku. Naklonil jsem se k Richardovi a objal ho. Udělal mi radost.

Kdyby ten večer skončil u tohohle, bylo by to ideální. Ale nic není dokonalý...