Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Nežiju v pohádce

První kapitola za dnešek

Konečně nastal víkend. Venku bylo překvapivě celkem teplo a tak jsem se s Richardem domluvil, že spolu po obědě někam zajdeme. Okolo jedné hodiny mě přišel vyzvednout a vydali jsme se směrem k parku. Cestou jsme skoro ani nepromluvili. Nějak nám stačilo vědomí, že tam ten druhý je.

„Něco ti ukážu," přerušil ticho Richard a ukázal směrem k lavičce. Došli jsme tam a posadili se. On si vyhrnul rukáv a ukázal mi na lokti snad tu nejošklivější modřinu, jakou jsem kdy viděl.

„Co se ti stalo?" zeptal jsem se.

On se jen ušklíbl. „Nic."

„To ti tak budu věřit," povzdechl jsem si.

„Ne, vážně," namítl, nějakým zvláštním způsobem ze sebe tu modřinu sloupl. „Je to samolepka."

Musel jsem se zasmát. „Ty máš nápady."

„Náhodou," zatvářil se trochu uraženě, „Nevěřil bys, že je to i užitečný a zábavný."

„Věděl bych o zábavnější věci," špitl jsem a políbil ho.

***

Ještě při cestě domů jsem oplýval dobrou náladou. Pozitivně laděné setkání s Richardem mě opět nabilo energií a radostí. Vytáhl jsem si z kapsy klíče a odemkl dveře od domu. Když jsem si na chodbě zouval boty, přiřítili se ke mně rodiče a z jejich výrazu mi bylo hned jasný, že jsou s něčím nespokojený, patrně se mnou. Jen jsem netušil, co přesně se stalo a co jsem vlastně udělal.

„Teď nám volala sestra tvé matky," supěl otec. „Prej viděla v parku tebe a nějakýho kluka, jak se tam vykusujete."

„To je všechno?" nechápal jsem. „Vždyť o Richardovi víte."

„Ale ona ne! Ani nikdo jiný z rodiny. Laskavě si uvědom, že si kvůli tobě musíme s maminkou tolik vymejšlet."

„Jak jako vymejšlet?"

„Si snad myslíš, že bych tvý tetě řekl, žes to byl ty? Musel jsem jí lhát, že to rozhodně nejsi ty, že jsi doma. Neuvědomuješ si, kolik nám přiděláváš starostí?"

Tátova slova mě celkem naštvala. Kdo se ho prosil o to, aby lhal? Já jsem se svou situací naprosto smířený a za Richarda se opravdu nestydím. Hlavní důvod, proč si přidělává starosti, je jeho strach z toho, že by se na něj dívali ostatní skrz prsty. Pochybuju, že mu jde o mě.

„Stejně to děláš jen kvůli sobě," řekl jsem tedy.

„Co?" zařval otec. „Co si to dovoluješ? To ty si tady kazíš život! I když to není to hlavní, o čem jsem s tebou chtěl mluvit. Ohledně toho Radka - "

„Richarda," opravil jsem ho automaticky.

„To máš fuk," mávl rukou. „Tak ohledně něj jsem už tak nějak dospěl k názoru, že si nic vymluvit nedáš. Ovšem jedna věc je, že s ním... chodíš. Druhá věc však je, že děláte na veřejnosti tyhle věci."

„Dneska to dělá každý," namítl jsem. Vůbec se mi nelíbilo, kam tahle už od začátku nepříjemná diskuse směřuje.

„Jasně, jenže to jsou normální páry, holky a kluci. To nikomu nevadí, ani mně. Jenže tohle... Dokud žiješ pod mou střechou a v tomto městě, tak na nějakou náklonost k němu na veřejnosti zapomeň."

V tu chvíli jsem měl opravdu chuť odejít. Ještě nikdy jsem nezažil člověka, co by s takovou samozřejmostí uplatňoval nesprávný dvojí metr a tvářil se přitom jako někdo, kdo to myslí dobře. A nejhorší na tom celém je, že je tento člověk mým otcem.