Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

U něj a s ním

První kapitola za dnešek

Když jsem se ráno vzbudil, kupodivu mi nebylo skoro vůbec špatně. Trošku mě pobolívala hlava, ale to bylo tak všechno. Když jsem otevřel oči, spatřil jsem naproti sobě ležet Richarda. Ještě spal. Mohl jsem si ho tedy zcela bezostyšně prohlédnout zblízka. Blond vlasy mu spadaly do obličeje. Bez brýlí vypadal docela jinak, byl to celkem nezvyk ho takhle vidět. Připadal mi takový dospělejší. Na jeho bradě jsem zaregistroval rašící vousy.

„Ty mě sleduješ?"

Sakra. Už se vzbudil. Pobaveně mě pozoroval a čekal na nějakou reakci.

„Ne," zrudl jsem.

„Lhaní ti moc nejde," pokračoval stále s úsměvem na tváři.

Bavil se na tom, jak jsem nesvý. Věděl, že mě má v hrsti.

„Možná je to z toho důvodu, že to nemám ve zvyku."

„A copak tě donutilo ten tvůj zvyk porušit?"

„Ty."

Teď jsem to byl já, kdo měl navrch.

Zvláštně na mě pohlédl.

Ale ne na dlouho.

Ucítil jsem jeho rty na těch mých.

Zmatek v mé hlavě postupně zanikal, já se poddal polibku a pootevřel své rty.

Bylo to... zvláštní a nové. Sice jsem se už líbal s Magdou a ne, že by se mi to nelíbilo, ale tohle bylo něco jiného. Absolutně to nešlo porovnat. Bál jsem se, že ten okamžik něčím zkazím, tak jsem raději nic jiného nezkoušel.

Po malé chvilce se ode mě Richard odtáhl a fascinovaně si mě prohlížel.

„Udělal jsem něco špatně?" hádal jsem a snažil se netvářit jako bych byl úplně mimo.

„Ne, seš dokonalej," vydechl Richard.

Zdálo se mi, že teď už mám jakési právo ho pozorovat a nestydět se za to stejně, jako před tím.

Položil ruku přes mé vzálenější rameno a jemně mě objal. Možná, že jsem v tu chvíli trochu ztuhl; přeci jen, podobný pocity jsem cítil prvně.

Najednou Richard rázně vstal. „Pokud si dobře pamatuju, řekl jsi svým rodičům, že se vrátíš okolo desátý, ne?"

Proč jenom musel rozbít tenhle okamžik?

„Jo, ale - "

„Tak to máš co dělat."

„Vážně se snažíš zakecat to, co se teď stalo?"

Zvláštně se na mě podíval: chvíli to vypadalo, jako kdyby nad něčím usilovně přemýšlel. Potom si ale jen povzdechl a sedl si na postel vedle mě.

„Leoši... nechci ti ublížit."

„Aha," pověděl jsem. „Zajímavý, že tímhle chováním dokazuješ pravej opak."

„Hele... Řekni mi upřímně: Co chceš? Víš to?"

Zamyslel jsem se nad jeho otázkou a po chvíli usoudil, že má pravdu. Tenhle polibek asi něco znamenal, ale nemůžu hned čekat, že se všechno obrátí o sto osmdesát stupňů. A vlastně ani taky nevím, jestli to chci.

Jdi domů a nech si to proležet v hlavě. Asi tohle mi tím chtěl Richard říct.

Naházel jsem na sebe oblečení a on mě šel vyprovodit ke dveřím. Úsměv, který mi při rozlučce věnoval, mluvil ale za vše.