Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Fotky

Třetí kapitola za dnešek

„Víš, co bysme mohli udělat?" zeptal se mě Richard.

„Ne," odpověděl jsem a byl zvědavý, čím mě překvapí.

Vytáhl mobil a políbil mě na tvář, přičemž to vyfotil.

„Zaznamenat vzpomínky."

Souhlasil jsem. Nakonec jsme vyfotili mnoho fotek. Každá z nich byla něčím unikátní a každá z nich dokazovala naše štěstí.

Když mi je Richard přeposlal na mobil a já si je konečně více prohlédl, trochu jsem posmutněl.

Znepokojeně na mě pohlédl. „Nelíbí se ti?"

„Líbí. A právě to je ten problém. Jsou tak dokonalý a my si je musíme nechat pro sebe..."

„Nemusíme," usmál se Richard. „Je to jen na tobě, víš?"

Měl pravdu. Bylo to jen na mně. Připadal jsem si najednou jako někdo, kdo našemu vztahu škodí a sice tím, že tají svou orientaci před okolím. Uvědomil jsem si, že si tím odepírám tu možnost, ho políbit třeba před školou nebo vlastně kdekoliv, kde by nás mohl vidět někdo známý.

A tak jsem najel na Facebook a fotku, kde se spolu líbáme, jsem si nastavil jako profilovou.

Richard, který mi přes rameno hleděl na displej, mi věnoval překvapený pohled plný obdivu a možná i hrdosti. Nejspíš nečekal, že si jeho slova vyložím takhle.

„Uvědomuješ si, že teď to vidí celej svět?"

„A není to krása, že celej svět vidí naše štěstí?"

„Nenazval bych to krásou," zavrtěl hlavou Richard a na vteřinu mě učinil zmateným. „Nenazval bych to žádným slovem, co existuje. Protože takový slovo, co by to vyjadřovalo přesně tak, jak to cítím, ještě nikdo nevymyslel."

Znovu mě políbil a mně znovu došlo, jak strašně mi chyběl.

Odešel jsem od něj až tehdy, kdy se začalo stmívat. Společně s tím, jak jsem se oddaloval od Richarda, jsem si začal uvědomovat, že jsem se možná unáhlil.

Moc tomu nepomáhal ani fakt, že můj mobil bzučel jako splašený nad náporem upozornění.

Ta fotka zaručovala, že se to dřív nebo pozěji dozví rodiče. A vzhledem k tomu, že bych byl radši, kdyby se to dozvěděli ode mě a ne z internetu, neměl jsem už tolik času, kolik bych si možná přál.

Ale možná i to je dobře. O důvod víc se k tomu rozhoupat.

„Kde jsi byl, takovou dobu?" slyšel jsem mamčin hlas s kuchyně. „Pojď se s náma aspoň navečeřet."

„Jasně," řekl jsem a ignoroval její předchozí otázku. Vstoupil jsem do místnosti, kde u stolu seděla celá rodina.

Terka, která seděla naproti mně, na mě při jídle neustále pokukovala a když jsme se vydali do svých pokojů, chytla mě nadšeně za rukáv a poskočila.

„Bráško... ta fotka..." pověděla rozzářeně.

„No?"

„Nebyl to jenom žádný hloupý vtip, že jo?" zeptala se s obavami.

„To by byl pěkně pitomej humor," odvětil jsem.

„Nemůžu z toho," uculila se. „Je to tak cute!"

Zasmál jsem se a pobavěně zavrtěl hlavou.

„Budu se váma inspirovat v mojí Larry fanfikci," mrkla na mě. „Chceš bejt Louis?" zeptala se ve vtipu.

„Ne."

„Proč? Myslela jsem, že ho máš rád."

Terka měla pravdu. A právě proto, že jsem měl Louise rád, nemohl jsem ho hrát. Nebyl jsem to totiž já, ke komu jsem choval takový vztah. Já byl Harry. A Richard byl mým Louisem.