Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Rozhovor, který ničemu nepomohl

Druhá kapitola za dnešek

Když jsem zaklepal na dveře, Patrik se tvářil trochu překvapeně, že mě tam vidí.

„Nesu ti jenom sešit," vysvětlil sem.

Přikývl a mávl rukou, abych šel dál.

„Co se děje?"

„Musím ti něco říct," vyhrkl a tvářil se trochu nejistě.

„No?"

„Já... vím, že jsme byli domluvený, že půjdem společně na tu obchodku, ale... Nakonec půjdu na hotelovku. Kvůl Nicki, víš."

„Děláš si srandu?" nechápal jsem. Moje nálada v tu chvíli prudce klesla. Možná si to beru jen moc osobně, ale cítil jsem se v tu chvíli trochu podrazeně.

„Fakt sorry. Ale ty bys šel taky radši na školu s někým, s kým chodíš," namítl Patrik.

„My dva jsme byli na něčem domluvený," pověděl jsem a ignoroval jeho námitku. „Mohls mi to říct aspoň tehdy, kdy se to konečný rozhodnutí posílalo. Co ti v tom sakra bránilo? Proč až teď?"

„Neber si to osobně," řekl Patrik. „Seš dobrej kámoš a Nicki je dobrá holka."

„To nevysvětluje, proč jsi mi o tom nemohl říct dřív."

„Co by to změnilo?" zeptal se Patrik a zatvářil jako někdo, kdo si myslí, že má Bůh ví jak dobrý argument. „Šel bys snad potom na hotelovku taky?"

„Ne. Ale aspoň bych věděl, že přede mnou můj kámoš nic netají."

„Zrovna ty mluv o utajování," odfrkl si Patrik.

„Tohle nemůžeš srovnávat," sykl jsem.

„Že ne? No jo, já zapomněl, že pro tebe jsou tvoje problémy vždycky na prvním místě. Podívejte se na mě, já jsem Leoš, jsem gay, litujte mě všichni!"

„Nikoho jsem se o žádnou zkurvenou lítost neprosil!" řekl jsem zlostně. Tenhle rozhovor začínal směřovat někam, kam v žádném případě směřovat neměl.

Patrik se v tu chvíli zatvářil trochu rozpačitě, jako kdyby si uvědomil, co řekl a potom přikývl. „Já... já vím. Promiň."

„Seš dement," rozloučil jsem se s ním těmito milými slovy a bez dalších se vydal pryč. Mám dost Patrika a jeho výbuchů vzteku. Mám dost toho, že si neuvědomuje, jakou má jako nejlepší kámoš moc a jakou moc mají jeho slova.

Vím, že já si něco beru až moc osobně, ale zrovna on to ví. A stejně to dělá.

Věděl jsem, že to, že bude vědět o mý orientaci, nás rozhodně nezblíží, spíš nás to odcizí. Ale teprve teď jsem si uvědomil, v čem a jak. Najednou mi připadal jako někdo cizí, a kterým nemám společnou docela zásadní věc. Cítil jsem se jako nějaký fanatický fanoušek, který žije svým fandomem a náhle se baví s někým, kdo o tom fandomu nemá ani šajnu. Doufal jsem, že tyhle pocity časem zmizí, neboť jinak nejspíš ztratím dost dobrýho kamaráda.