Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Rodiče

Druhá kapitola za dnešek

Už se stmívalo, když jsem se natáhl pro mobil, abych se podíval, kolik je hodin. Bylo osm. To však nebylo to, co mě fascinovalo nejvíc. Měl jsem asi deset nepřijatých hovorů od mamky a i jeden od taťky. Přestože mě celkem vytočili, přišlo mi nefér je ignorovat a tak jsem zavolal nazpět. Máti to okamžitě zvedla.

„Leoši, no to je dost, že ses ozval! Bála jsem se o tebe! Snad si uvědomuješ, že tohle nám dělat nesmíš!"

„Sám táta mi řekl, že mám vypadnout. Jen jsem udělal to, co chtěl. To je teď taky špatně? Tak co po mně sakra chcete?"

„Jenže on určitě nemyslel pryč z domu, myslel do pokoje... Ale jemu je teď už jasné, že to přehnal. Bože, Leoši, vždyť se za chvíli bude stmívat a bude zima... Ještě se nachladíš."

„Nejsem venku," namítl jsem a Richard v tu chvíli propletl prsty mé levé ruky s těmi svými, jako kdyby mi chtěl dodat odvahu.

„A kde jsi?" zajímala se dál mamka. Má odpověď ji zjevně moc neuklidnila.

„U Richarda."

„U toho kluka? Leoši, vrať se prosím domů..."

„Vrátím se zítra. Teď se už bude stmívat a ochlazovat. Ještě bych se mohl nachladit."

„Proč to děláš tak těžký?" povzdechla si mamka a mně jí v té chvíli bylo opravdu líto. Přesto se mi domů ani v nejmenším nechtělo.  Kdybych to měl přirovnat ke škole: Jít za rodiči pro mě bylo něco jako odpoledka. A zůstat s Richardem znamenalo odpadlý hodiny.

„Promiň, ale myslím, že to tak bude lepší," špitl jsem a položil mobil.

Richard vypadal, jakože mi chce něco říct, ale já ho pohybem ruky zastavil. Bez dalších slov jsem si odešel na balkón zapálit. Šel za mnou, zastavil se v obýváku před zavřenými dveřmi, chvíli mě pozoroval přes prosklená okna a potom odešel.

Zíral jsem na už setmělé okolí. Z balkonu jsem měl výhled do oken dalšího paneláku. Jak pozitivní. Venku jsem uviděl nějakého pejskaře a uslyšel z dáli hlasitý smích jakýchsi kluků. Najednou jsem uslyšel zvuk otevírajích se dveří. Zprvu jsem si myslel, že to je Richard, ale kroky dotyčného vůbec nezněly jako jeho. Otočil jsem se a spatřil jeho taťku.

„Jó, to seš ty," zasmál se. „Už jsem si myslel, že je to nějakej zloděj. Chtěl jsem ho praštit květináčem," dodal a posunkem ukázal na květináč stojící opodál.

Ze slušnosti jsem se zasmál, ale i tak mi nebylo moc fajn. Bylo to lepší než po rozhovoru, ale stejnak jsem se cítil rozpolceně.

„Richard je fajn kluk," pokračoval muž a snažil se tvářit, jakože mu vůbec nevadí, že mu kouřím přímo pod nos.

„Jo," řekl jsem, protože mě nenapadlo nic inteligentnějšího, co bych mu mohl odpovědět.

„Když teď prošel okolo mě, nevypadal ale vůbec nadšeně. Pochop, Leoši, je to můj syn a mně záleží na tom, aby byl šťastný. Stalo se mezi vámi něco?"

„Ne," odvětil jsem opět velice stručně.

„A děje se něco tobě?" optal se Richardův táta a zněl jako někdo, koho to opravdu zajímá a neříká to jen tak.

Povedlo se mu rozvázat mi jazyk a nakonec jsem mu pověděl o mých rodičích a o jejich reakci. Když jsem domluvil, viděl jsem na něm velké rozhorčení.

„Nic ve zlým, ale takhle nějak to dopadá, když se povrchní lidi s povrchními postoji mají postavit nějakýmu problému. Kopou okolo sebe a prostě si nepřiznají, že něco vyřešit nejde a je zbytečný se o to pokoušet, protože to tak prostě má bejt."

Richardův táta odešel a nechal mě stát na balkoně samotného se svými myšlenkami a hlavou, která byla více než zmatená.

***

Když jsem se vrátil za Richardem do pokoje, už spal. Šel jsem se tedy umýt, převlékl jsem se do oblečení na spaní a tiše došel k posteli, kde spokojeně pochrupoval. Přitulil jsem se k němu a skoro okamžitě usnul.