Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Marcel opět provokuje

První kapitola za dnešek

Když jsem ráno došel do školy, došlo mi, že Marcel svý výhružky myslel vážně. Hned při vchodu do třídy před dveře přisunul lavici, abych nemohl dovnitř. A díky tomu, že ji držel nejen on, ale i Boris, tak jsem neměl šanci.

„Nemáš sílu, co?" poškleboval se mi Marcel.

„To spíš ty, když si musíš na pomoc přizvat Borise, ne?" namítl jsem.

Marcel po mně šlehl pohledem. „Koleduješ si o velkej problém."

„Pusťte ho, vy debilové!" křikla naštvaně Magda a zamračila se.

„Stejně nechápu, proč se ho zastáváš," zaškaredil se Marcel, ale naznačil Borisovi, aby mě pustil.

„Protože to není narozdíl od tebe arogantní idiot."

Marcel přistoupil k Magdě a úchylně se usmál. „Škoda, že od tebe zní i urážky jako nejsladší slova, kotě."

Magda Marcelovi začala nadávat, ale on ji podle mě ani nevnímal. Posadil jsem se k Dušanovi, který mi věnoval soucitný pohled.

Poté už zazvonilo, přišel učitel a my museli začít s výukou. Zdálo se, že se všechno urovnalo a Marcel už bude celý den v pohodě, ale to ne. Během hodiny se učitel musel vydat něco zařídit a my zbyli ve třídě sami.

Marcel se v tu chvíli zvedl, došel až před tabuli a asi mu přišlo jako vtipný nápad, že mě bude imitovat.

Nasadil výraz absolutního debila (mimochodem... jsem si jistý, že takhle se nikdy netvářím) a začal: „Podívejte se všichni na mě, jsem Leoš, mám modrý vlasy a vypadám jako buzerant! Ne, pardon, já zapomněl, že tak nejen vypadám, ale já jím i jsem!"

„To mě má urazit?" zeptal jsem se klidně, i když bych mu nejradši jednu vrazil. Židlí a do hlavy.

„Nehraj si na drsňáka, Leošku," ušklíbl se Marcel. „Na to nemáš. Nikdy nebudeš tam, kde jsem já." Teď už nás sledovala celá třída.

„Díky Bohu." Několik lidí se zasmálo.

Marcel ke mně přistoupil a přeměřil si mě opovržlivým pohledem. „Na tohle si nevzvykej."

„Na co, říkat ti pravdu? Když se toho neujali tví rodiče, musím to holt udělat já."

Marcel už se nadechoval, aby mi mý slova oplatil nějakou peprnou poznámkou, ale v tu chvíli do třídy vstoupil učitel.

„Marceli, proč nejste na místě?" zamračil se a Marcel se šel kupodivu mlčky posadit na své místo.

Ten den už byl potom klid, protože musel Marcel jít na druhou hodinu k zubaři. Ale hustá atmosféra tu zůstala i nadále a já na svý osobě neustále cítil tázavý pohledy druhých. Byl jsem si vědom, že za tohle všechno může Marcel. O to víc mě štvalo, že nemám ani šajnu, co s tím.