Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

První školní den

Druhá kapitola za dnešek

Nastal den, kdy jsem měl jít poprvý do druháku, do nový školy. Už předem jsem si ujasnil to, jak se budu chovat. Nestojím totiž o to, aby se opakovalo to samý, co v minulý škole.

Žádný hledání přátel.
Žádný vyzrazování nadbytečných informací.
Žádný upoutávání pozornosti.

Třídu jsem našel snadno, protože jsem tu o prázdninách už byl a třídní mi ji ukazoval. Nastoupil jsem do té školy, kam chodila do prváku sestřenice Zuzana. Kdyby nepřešla na jinou školu, chodili bychom do druháku spolu. Takhle tam neznám nikoho. Ale ani mi to nevadí.

Ve třídě už bylo několik lidí, nevěnoval jsem jim pozornost a sedl si do prázdné lavice v druhé řadě. Už jsem si začínal zvykat na to, že budu tenhle rok sedět sám, když v tom k lavici přistoupila nějaká holka. Působila na mě trochu namyšleně, ale soudit lidi podle prvního dojmu mi přijde hloupý, a tak jsem tý svý myšlence nevěnoval tolik pozornosti. Měla na sobě růžovou mikinu a černý legíny. A možná byla až moc hubená.

„Můžu si přisednout?" zeptala se mě.

„Klidně," přikývl jsem a věnoval jí zkoumavý pohled.

Přišlo mi, že ji něco trápí.

Sedla si vedle mě a pokračovala: „Jmenuju se Sofie."

„Těší mě, Sofie. Já jsem Leoš," řekl jsem jen a potom se dál staral o sebe.

***

Jako každý první školní den, i tento jsme byli ve škole jen hodinu. Domů jsem se tedy vydal brzy.

Už když jsem otevřel hlavní dveře, uslyšel jsem z domu známý hlas: „Ne, nedávejte mi toho tolik, prosííím!"

S úsměvem jsem se vydal do kuchyně, odkud se hlas ozýval. U stolu seděl Michal a nesouhlasně hleděl na mou mamku, která před něj postavila talíř se třema buchtama.

„Potřebuješ trochu přibrat," reagovala na to mamka.

Potom si všimla mě a pověděla mi: „Jé, ahoj. Přišel ti kamarád."

„To myslí mě," uculil se Michal a důležitě na sebe ukázal.

„Fakt?" ušklíbl jsem se ironicky. „No nic, cos chtěl?"

„Jenom tě navštívit," špitl Michal, přičemž vzal do ruky talíř s buchtama. „Já si to vezmu nahoru, neva, paní S.?"

„Dobře," usmála se mamka.

Zajímalo by mě, jestli by se takhle smála i tehdy, kdyby zjistila, co je Michal zač.

„Máš to tady malý. Žádná sláva," zhodnotil pokoj kriticky Michal, když si sedl na mou postel. Talíř s buchtama postavil na stůl. Posadil jsem se vedle Michala a pohlédl na něj.

„Všichni nejsou tak rozmazlený jako ty."

„Chtěl jsi říct tak bohatý," opravil mě on. „Kdybych byl rozmazlenej, choval bych se arogantně."

„Ty se chováš arogantně," namítl jsem s jemným úsměvem.

„Cos to řek?" zasyčel a zatvářil se naoko uraženě.

„Řekl jsem, že se chováš arogatně," opakoval jsem teď už s provokativním úsměvem.

„Nenechám se tady urážet," pověděl.

Pohotově mě svalil na postel a držel mě tím způsobem, že jsem se nemohl ani pohnout.

Jak říkám, ten kluk je jedno překvapení za druhým.

„Vypadáš strašně hezky, když máš strach," zašeptal.

„Nemám strach."

„Ty se mě nebojíš?"

„Ani ne. Co bys mi mohl udělat? Omlátíš mi o hlavu polštář? Zmlátíš mě? Ne - počkej, to by sis mohl ublížit. Nebo si nedopatřením zničit oblečení," ušklíbl jsem se.

Věděl jsem, že tohle ho nenechá chladného.

„Seš idiot," protočil oči v sloup a bezmyšlenkovitě mi rukou brohrábl vlasy. „Ale strašně hezkej idiot."

„Jdi do háje. A díky."

Jenom se na mě pobaveně podíval a svalil se vedle mě.

Ten kluk mě neskutečně baví.