Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Divnej kluk a konec školy

První kapitola za dnešek

Vysvědčení kupodivu nedopadlo nejhůř. Boris ovšem propadl, takže to vypadalo, že Marcel příští rok nebude mít po ruce svého poskoka a gorilu. Jenže to už mě, jakožto člověka, který přechází, stejně nemuselo zajímat.

Byli jsme ve škole jen hodinu, takže jsem se už brzy vydával domů. Cestou jsem uslyšel, jak za mnou někdo běží. Měl jsem za to, že to bude Richard, ale byl to ten kluk, se kterým jsem si povídal v baru.

„Nazdar," pozdravil mě.

„Hm."

„Seš neslušnej," obvinil mě.

„Tak jsem, no," pokrčil jsem rameny. Fakt jsem na něj v tuhle chvíli neměl náladu. Až moc mi připomínal ten večer.

„Heleď... dal jsem si jedna a jedna dohromady. Došlo mi, co se stalo mezi tebou a tvým boyfriendem. A taky za to z části můžu já."

„Proč myslíš?" nechápal jsem.

„Kdybych se tě neptal, kde je, nevšiml by sis toho."

„A to si jako myslíš, že by bylo lepší?" optal jsem se fascinovaně. Jeho myšlenkový pochody pro mě byly záhadou.

„No, co oči nevidí, to srdce nebolí," prohodil a usmál se.

„Ty nejseš normální."

„Děláš, jako kdybys ty byl," ušklíbl se. „Já jsem Michal."

„Já Leoš."

„A jak dál?"

„Stránský."

„Přidám si tě na Facebooku."

„Můžeš do zkusit," povzdechl jsem si otráveně. Byl tak vtíravý.

„Jo. Zkusím to. Hele, už budu muset jít, nebo mi ujede bus. Nezlob se."

„Čau," odpověděl jsem.

Proč bych se na něj měl zlobit? Sám od sebe za mnou šel, já ho tady určitě nedržel. Divnej kluk...

***

„No tak, Leoši, musíš jíst," namítla mamka, když jsem odmítl oběd.

Seděli jsme u stolu v kuchyni a mamka všem nandávala polévku.

„Nemám hlad."

„Nemáš hlad už několik dnů," zapojil se do diskuse táta. „Chceš snad dostat anorexii jako Zuzana?"

„Anorexie nejde dostat," přidala se Terka.

„To je jedno," mávl rukou táta. „Prostě se musí najíst. Jestli byl ten kluk předtím vyhublej, tak teď vypadá jako z koncentráku!"

Jasně, jenom mi dál nič moje už takhle malý sebevědomí, pomyslel jsem si trpce.

Nakonec jsem vzal do ruky lžíci a pustil se do polévky. Vůbec mi nechutnala, ale doufal jsem, že potom přestanou mít rodiče řeči.

Po jídle jsem šel nahoru do pokoje. Chvíli jsem byl na Facebooku. Ten kluk mi opravdu poslal žádost. I tak jsem ale netušil, jak se jmenuje dál, protože tam měl jako jméno nastavené Mich Al. Potvrdil jsem mu to a potom se rozhodl k něčemu radikálnímu. Do sluchátek jsem si pustil hlasitou hudbu a odstranil všechny fotky s Richardem.

Až večer jsem si uvědomil, že vlastně začaly prázdniny. Zvláštní, jak mi to bylo vlastně úplně jedno.