Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Na dně

Druhá kapitola za dnešek

Vyběhl z baru za mnou.

„Leoši!"

Ignorovat. Jít dál.

„Všechno ti vysvětlím."

Hlavně se neotáčet.

Doběhl mě a položil mi ruku na rameno. Prudce jsem ji smetl dolů.

„Leoši..."

„Nech mě na pokoji," pověděl jsem. Snažil jsem se znít pevně, ale uvědomoval jsem si, že mám trochu roztřesený hlas.

„O nic nešlo..."

„Pro tebe možná," pověděl jsem ponuře. Byl bych v tu chvíli nejraději, kdybych se dokázal přemisťovat. Chtěl jsem být od něj pryč. Potřeboval jsem být sám.

„Vysvětlím ti to."

Na druhé straně ulice jsem zahlédl taxi. Doběhl jsem k němu, otevřel si dveře a zavřel jsem. Sem už nemohl.

„Dobrej, kam to bude?" zeptal se taxikář.

Nadiktoval jsem mu stále roztřeseným hlasem adresu a on vyjel. Díval jsem se na nohy, dobré dvě minuty jsem se neodvážil podívat z okna, abych náhodou neuviděl Richarda.

Bylo mi hrozně. Netušil jsem, co teď. Všechno, čemu jsem věřil, bylo naprosto jinak. Netušil jsem vůbec nic. Prázdno, ta ničivá nevědomost a přitom zjištění něčeho nového. Začalo mi být špatně.

Doufal jsem, že už brzo dojedu domů, protože jinak by to ten taxík dost odnesl.

„Jsme tady," pověděl v tu chvíli naštěstí taxikář.

Zaplatil jsem a mlčky se vydal k domovním dveřím. Za okny bylo světlo a já si najednou tak přál tam být... Odemkl jsem, zul si boty a vydal se do pokoje.

„Ty už jsi doma? Myslela jsem, že přijdeš až zítra," zastavila mě na schodech mamka.

„Hm," zabručel jsem jen a šel dál. Bylo mi v tu chvíli jedno, že je to neslušný. Oproti jiným jsem furt slušný až až...

Svalil jsem se na postel, obličej jsem měl namáčklý na polštář. Nebrečel jsem, nikdy nebrečím. Ale cítil jsem se na dně.

„Copak se stalo?" uslyšel jsem ode dveří hlas mamky.

Kroky. Ucítil jsem, jak si sedá na postel.

„Co se stalo?" opakovala svůj dotaz.

„Nechci se o tom bavit," špitl jsem.

Čekal jsem, že se bude dál vyptávat, ale kupodivu jsem potom uslyšel, jak odchází.

V hlavě jsem mě strašně moc vzpomínek, který nešlo vyhnat.

To, když jsme se poprvé líbali. Bylo to pro mě něco úplně nového.
To, když jel s rodiči na dovolenou a já se bez něj cítil tak sám. Tehdy, když měl přijet zpět, jsem na něj čekal asi půl hodiny před panelákem, tak moc mi chyběl.
To, když jsme si vyfotili společnou fotku a já ji dal na Facebook. Měl jsem tam neskutečný počet lajků a byl jsem strašně šťastný z toho, kolik lidí se raduje z naší lásky.
To, když mi dál dárek, který mi na dovolené koupil. Supreme mikinu za celkem dost peněz.
To, jak jsme se následně líbali na lavičce a mně bylo jedno, že to může kdokoliv vidět. Vnímal jsem jenom jeho...

Tu noc jsem nespal. Prostěj jsem jen ležel na posteli a tak nějak přežíval. I když. Už ani nevím, jestli to vůbec stojí za to. Přežívat.