Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Bar

Druhá kapitola za dnešek

Richarda napadlo, že bychom mohli zajít do gay baru, který je kousek od jejich paneláku. Nikdy jsem o něm neslyšel, ale také jsem nikdy neměl příležitost o něm slyšet, takže se tomu ani moc nedivím. Sice tu byl vstup až od osmnácti, ale pracoval tu nějaký Richardův známý a tak jsem tam klidně mohl taky.

Dost mě překvapilo, kolik tam bylo kluků. Měl jsem z toho zvláštní pocit, ale v dobrým slova smyslu. Richard nám objednal nějaký drinky, hudba hrála a mně bylo fajn.

„Nemůžu uvěřit tomu, že ti je už sedmnáct," usmál se Richard.

„Stárnu," zasmál jsem se. „Je to na mě vidět hodně?"

„Strašně moc," konstatoval smutně. „Už seš skoro jako můj děda, fakt Leoši..."

Ještě chvíli jsme se spolu bavili a potom jsem přes všechen šum uslyšel, že mi někdo volá. S omluvou jsem došel na místo, kde bylo alespoň trochu ticha a zvedl hovor. Byla to Magda.

„Ahoj, potřebuješ něco?" zeptal jsem se.

„Ahoj. Chci ti jenom říct, že ti dárek přinesu až v pondělí, ještě nepřišel," pověděla blondýnka a já ji před sebou úplně viděl, jak se tím trápí.

„Magdo, s tím si opravdu nemusíš dělat hlavu."

„Ale stejně můžu přijít, že jo?" zeptala se a už zněla veseleji.

„Samozřejmě," řekl jsem a usmál se, i když to nemohla vidět.

„Tak to jsem ráda. Už tě nebudu rušit, zatím se měj."

„Ty taky," rozloučil jsem se a ukončil hovor.

Vracel jsem se zpět k Richardovi a už z dálky jsem si všiml, že na mém místě sedí někdo jiný. Černovlasý drobný kluk s úšklebkem na rtech. Zrychlil jsem.

„Máš něco na tváři," říkal v tu chvíli Martin a setřel to něco rukou Richardovi z obličeje.

„Ah, díky."

„Už jsem zpátky," upozornil jsem na sebe a Martin sebou trhl.

„Ahoj, Leoši," pozdravil mě.

„Sedíš ma mým místě," reagoval jsem, ignorujíc jeho pozdrav.

„No jo, já už stejně jdu," pověděl Martin, zvedl se a odešel.

Posadil jsem se a napil se svého drinku. Jen jsem doufal, že mi ho ten blbeček neupíjel.

„Leoši, nemyslíš si, že bylo tohle trochu neslušný?" promluvil Richard.

„Cože?"

„Martin je můj kamarád. Kecám ti já snad do tvých kamarádů?"

„No..." odmlčel jsem se. Měl pravdu. Martin mě sice štval, ale možná bych to před Richardem nemusel dávat tolik najevo. „Máš pravdu, promiň."

„V pořádku," usmál se na mě a stiskl mou ruku, kterou jsem měl položenou na stole.