Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Vysvědčení

První kapitola za dnešek

Jako kdyby se mi mé starosti vysmívaly, vysvědčení přišlo mnohem dřív, než bych byl rád. Dopadlo sice trochu hůř, než u mě bylo zvykem, ale zase taková tragédie to nebyla. Stresovala mě jiná věc, než ta, že mě rodiče seřvou za vysvědčení. Oni ostatně ani nepatřili k těm, co by to měli ve zvyku. Už si tak nějak zvykli, že jedničkář ze mě nikdy nebude.

Když mi učitelka předávala vysvědčení, ani jsem moc nevnímal slova, co mi říkala a pořád musel myslet na Richarda. Teprve když jsem se posadil vedle Patrika, tak jsem si prohlédl mé známky. Měl jsem tři čtyřky, ale to jsem tak nějak čekal. Potom jsem měl pět trojek a zbytek byly jedničky a dvojky.

Potom nám ještě řekl ředitel pár slov rozhlasem a mohli jsme jít. Rozloučil jsem se s Patrikem, Magdou a vydal se domů.

Cestou mi do uší hrálo Believe od Shawna Mendese. Teprve když jsem byl v půli cesty, tak jsem si uvědomil, že mi ta písnička hraje už po třetí.

No tak, uklidni se, říkal jsem si mírně naštvaně. Vždyť o nic nejde. Zatím.

Doma už byla Terka a rodiče.

„Tak konečně jsi tady," usmála se na mě mamka, když jsem vstoupil do obýváku. „Ukaž," natáhla ruku po vysvědčení.

Když si ho prohlédla, netvářila se zrovna nadšeně. „V pololetí jsi měl jenom jednu čtyřku a teď tři? Říkal jsi mi, že se zlepšíš."

„Trochu se mi to zlepšování vymklo kontrole," pokrčil jsem rameny.

„Terka má samý jedničky, jen dvojku z matematiky a fyziky," pokračovala mamka.

„No, tak je prostě chytřejší," řekl jsem.

„A co kdybys se s tím tak lehce nesmiřoval a snažil se zlepšit?" zapojil se do rozhovoru táta.

„Vždyť mě na střední vzali, tak proč to řešit?"

Nechápal jsem tu jejich hysterii.

„Něco se děje?" optala se mamka starostlivě.

„Co by se mělo dít?"

„Musí to mít nějaký důvod, že ses zhoršil."

„No..." zaváhál jsem.

„Je zamilovanej," prohodila Terka bezelstně.

Rodiče se v tu chvíli ze starostlivých a zklamaných změnili na pozitivně naladěné.

„Do Magdy?" mrkla na mě spiklenecky mamka.

„Ne," zavrtěl jsem hlavou a cítil se jako v čekárně u zubaře. To nejhorší mě furt ještě čekalo, ale nepříjemný pocity jsem měl už teď.

„A kdo je ta šťastná?" usmál se na mě táta.

Cítil jsem se tak nejistě.
Ale musím to ze sebe už dostat.

Tři.

Dva.

Jedna.

„Šťastný."