Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Setkání

„A vida!" zvolal Michal najednou a přiběhl k poličce. „Tady je, mrška!"

Vzal nádobku z lakem na nehty a utrápeně, skoro až s mateřským citem, na ni pohlédl. „Tohle mi už nedělej."

Následně drze zasmradil celý obývák, když lak otevřel a začal si ním natírat nehty.

Mnohým lidem to přijde divný, že si kluk lakuje nehty. Ale k Michalovi to zkrátka patří. Bez barevných nehtů by to nebyl on. Obdivuju jeho sebevědomí, protože s nimi klidně chodí i ven. To bych já nedokázal. Mám modrý vlasy, dva piercingy, ale tohle chce prostě jinou odvahu.

Michalovi to problém nedělá. Myslím si, že on pozornost spíš vyhledává a pokud ho někdo začne na ulici zvědavě okukovat, lichotí mu to.

„A mohl bys ho teď prosímtě vrátit Monice?" obrátil se na mě Michal. „Já nemůžu," ušklíl se, jako kdyby ho jeho hendikep těšil a strčil mi před obličej svůj "výtvor".

„Tak fajn," pověděl jsem a vzal lak do ruky.

„Bydlí v čtvrtým patře, příjmení znáš."

„Hned budu zpátky," přikývl jsem.

„To bych ti radil," pověděl naoko přísně.

„Nebuď tak hrubej."

„Bohužel, moje hrubost nevyhnutelná. Když seš na kluky i na holky, musím si tě hlídat dvojnásob," mrkl na mě a dal mi pusu.

Vydal jsem se za Monikou. Jakmile jsem zazvonil, okamžitě mi otevřela a na tváři se jí objevil zářivý úsměv, který dělala opravdu ráda a často. Nedivil jsem se tomu, vypadala s ním opravdu příjemně.

„Ahojky," prolomila ticho milým tónem.

„Čau. Já jen... Chtěl jsem ti... Tedy nechtěl. Michal mi to víceméně narval do ruky s tím, abych ti to vrátil," pověděl jsem a podal Monice lak.

„Děkuju," usmála se ona. „Půjdeš dál?"

„Možná příště," oplatil jsem jí úsměv.

Neodmítl jsem pozvání ani tak kvůli Michalovým slovům, jako spíš kvůli sobě. Tak nějak jsem měl náladu být doma. Jen se sebou a s ním.

-///-

Zavolal jsem výtah a vyčkával. Nejspíš byl obsazenej, protože to trvalo nějak dlouho, než přijel. Záhy se ukázalo, že skutečně byl. Dveře výtahu se otevřely a vystoupil z nich blonďák s brýlemi s černými obroučky, kterému když mě spatřil, zamrzl úsměv na tváři. Byl to Richard.

„Leoši...? Co tady děláš?"'

„Bydlím tady," odvětil jsem suše bývalému příteli.

„Takže ty jsi ten novej soused!"

„Očividně..."

„Wow. Tak to jsem opravdu nečekal. Dlouho jsme se neviděli."

„Jo, to je pravda," přikývl jsem a snažil se blonďáka nějak taktně obejít obejít, protože mi nevědomky zaterasil cestu k výtahu.

On jako by mou snahu ani neviděl, nepohl se ani o milimetr.

„Nechtěl bys jít ke mně a popovídat si?"

„O čem?"

„O všem," usmál se. „Samozřejmě jen jako přátelé, vím, že chodíš s Michalem."

„Vlastně proč ne," pokrčil jsem rezignovaně rameny. Když mi poté došlo, co řekl, zmateně jsem se optal: „A ty už snad s Martinem nejsi?"

„Ne, byli jsme spolu jen necelý půlrok," zavrtěl hlavou smutně Richard. „Byla to chyba."

„To mě mrzí."

„Mě taky," přikývl a věnoval mi zvláštní pohled.

Došlo mi, kam tím míří. Kdyby si nezačal s Martinem, byli bychom možná ještě spolu.

„Hele, už budu muset jít," pověděl jsem tedy, lehce ho odstrčil na stranu a protáhl se do výtahu.

„Takže ke mně nepůjdeš?"

„Možná někdy jindy."

Zmáčkl jsem tlačítko s číslem poschodí a bez dalších řečí se nechal vyvézt nahoru. Richarda jsem viděl stát u výtahu do té doby, dokud jsem nevyjel výš mi nezmizel z očí. Bylo mi to trochu nepříjemné, ale rozhodl jsem se tím dál nezabývat.

S otevřením dveří do bytu jsem se opět naladil na Michala a Richarda zcela vytěsnil z mysli.

Zul jsem si boty a vydal se do obýváku. Michal právě ležel na pohovce a se zamračeným výrazem studoval mou knížku.

„Něco se ti na ní nezdá?" sedl jsem si vedle něj.

„Je tak tlustá. A ty písmena. Je jich tam tolik. Četl bych to roky..."

„Tak buď rád, že to nemusíš číst," mrkl jsem na něj.

„Ale právě že já si chci přečíst něco, co čteš ty."

„Proč?"

„Protože se o tebe zajímám. Je pro mě důležitý vědět, co čteš."

„Co tak najednou?" zasmál jsem se.

„Není to najednou. Uvažuju o tom už delší dobu. A navíc: Bydlíme spolu. Chci vědět, jestli ty knihy opravdu stojí za to, aby tu zabíraly tolik místa."

„To stejný bych mohl říct třeba o tvých botách. Máš tolik párů, že to nemůžeš unosit ani za deset životů."

„Přiznávám, že boty se mi trochu vymkly kontrole."

„Trochu? Stačily by pro celou školní třídu! Třídu v Africe..."