Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Telefonát a příjezd

Druhá kapitola za dnešek

Poslední tělocvik s Hájkem jsme kupodivu necvičili, ale šli jsme se projít ven. Šel jsem s několika klukama až vzadu, protože ty vepředu od něj dostávali největší buzeraci, zatímco my jsme si mohli povídat a nemuseli jenom pochodovat jako nějaký vojáci.

Najednou mi začal vyzvánět mobil. Vytáhl jsem si ho z kapsy a jméno, které jsem na displeji spatřil, mě dost překvapilo.

„Čau," ozval se z mobilu Richard, jakmile jsem to vzal.

„Co blázníš? Provoláš majlant."

„Hele, ani ne, už jsme na letišti v Praze," pověděl a mně poskočilo srdce. „Napíšu ti, až budem doma."

„Už se nemůžu dočkat."

„Mám to stejně," prohlásil Richard vážně. Úplně jsem viděl jeho zamyšlený výraz a znovu si uvědomil, jak mi strašně chybí.

Rozloučili jsme se a já vrátil mobil zpět do kapsy.

„To byla tvoje holka?" zeptal se Daniel, spolužák, který šel celkem blízko a slyšel mě. Všiml jsem si, že se na nás Patrik nenápadně podíval. Asi čekal, co ze mě vypadne.

„Něco na ten způsob," odpověděl jsem.

„Aha, takže jenom kamarádka z výhodama?" zasmál se Daniel.

Abych to vysvětlil. Daniel byl ten typ spolužáka, se kterým se nechcete bavit. Pokládá dotěrný dotazy a nechápe ani ty srozumitelný odmítnutí typu drž hubu, vypadni nebo tyhle otázky pokládej někomu jinýmu.

„Ne, jsme spolu ve vztahu," řekl jsem.

Možná by bylo lehčí, kdybych mu už na první otázku řekl jo. Ale já nebyl moc dobrý lhář a navíc, ohledně Richarda jsem nechtěl lhát dvojnásob. Možná to zní hloupě, ale necítil bych se potom dobře. Cítil bych se jako někdo, kdo zapírá pravdu jenom proto, že chce zapadnout do party. A takovým jsem se snažil nebýt.

„Vůbec ti nerozumím, ale to nevadí," zasmál se a já byl rád, že byl potom konečně zticha.

***

Namísto toho, abych šel ze školy domů, jsem se vydal k Richardovi. Sice mi ještě nepsal ani nevolal, ale já jsem věděl, že je zbytečný se snažit na něj čekat doma. Jen bych civěl do zdi.

Seděl jsem venku na schodech, který vedly do dveří paneláku. Kouřil jsem a sledoval okolí.

Po půl hodině jsem zaregistroval, že k parkovišti u paneláku přijíždí auto Richardova táty. Když zastavilo a začaly se otevírat zadní dveře, zbystřil jsem na maximum. On mě spatřil téměř okamžitě; popadl batoh a rychlou chůzí se ke mně přibližoval. Nesouhlasně se zamračil na krabičku Marlborek, kterou jsem měl položenou vedle sebe, ale nijak to nekomentoval.

Zvedl jsem se a najednou jsme si stáli tváří v tvář.

„Tys na mě čekal...?" špitl s úsměvem na rtech Richard.

Jen jsem přikývl, protože jsem v tu chvíli ztratil schopnost mluvit.

Chtěl jsem cítit jeho rty na těch mých. Ale on se k tomu nějak neměl.

„Jé, čau Leoši," pozdravila mě Richardova mamka, která už byla u nás. „Byl bys tak hodnej a pomohl nám s kufry?"

Znova jsem jen přikývl a vydal se vyndat nějaký zavazadla z kufru auta. Cítil jsem se vyčerpaně, jako kdybych tu cestu absolvoval s nima a navíc jsem určitě působil jako nějakej pitomej kývací panák.

Společně jsme nakonec vše odnosili nahoru. Richard, který šel jako poslední, zavřel dveře od bytu a pohledem mi naznačil, abych s ním šel do pokoje.

Sotva jsem zavřel dveře, tak mě políbil. Jeho rty byly tak měkký a úžasný, že mi to všechno začalo připadat jako nádhernej sen, ve kterým chci zůstat napořád.