Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

8. Prezident a Magda

Jakmile zazvonilo, vydala se celá naše třída do jídelny, která byla nyní naprosto jiná. Stolky zmizely a místo nich tu byly v řadách vyrovnané židle, naproti kterým stálo pódium. Patrik se usadil v druhé řadě úplně nalevo a já si sedl vedle něj.

Potom jsem si sáhl do kapsy a vyndal mobil. Musím si ho pro všechny případy vypnout.

„Můžu si sednout vedle tebe?"

Zvedl jsem zrak a spatřil usmívající se Magdu.

„Jasně," řekl jsem jen a ona se posadila.

„Jinak, Leoši?"

„Copak?" přinutil jsem se k úsměvu.

„Nechtěl bys dneska po škole ven?"

„Spíš ne, promiň..."

„Nemyslím to jako rande," namítla Magda. Náhle se ke mně naklonila, abych její slova slyšel jen já. „Pochopila jsem, že nemáš o vztah zájem. Ale můžeme být přátelé."

„Tak dobře," přikývl jsem a ona se rozzářila.

„To jsem strašně ráda."

Chtěl jsem cosi říct, ale náhle se na pódiu objevil ředitel (tak jasně, vím, že tam musel dojít, není to Brumbál, ale myslím to tak, že jsem si ho prostě předtím nevšiml) a zaklepal na mikrofon.

„Ticho, prosím."

Všichni se utišili a já byl nucen nechat rozhovor s Magdou být.

„Děkuji," usmál se ředitel. „A nyní už tu přivítejte pana prezidenta!"

***

Po asi dvouhodinovém sezení, přednášení proslovů, otázek a poslouchání, nastal konec a my mohli domů.

Když jsem odcházel ze školy (bez Patrika, ten šel opačným směrem), doběhla mě Magda.

„Čau."

„Ahoj," odpověděl jsem.

Obával jsem se, že v tuto chvíli nastane trapné ticho, ale Magda byla narozdíl ode mě extrovert a tak začala hned mluvit dál.

„Chci ti jenom říct, že mě ještě čeká zubař, takže bychom se mohli sejít tak ve tři. Na náměstí."

Přikývl jsem. „Budu tam."

„Kdybys něco potřeboval, tady je moje číslo," špitla a vložila mi do ruky malý papírek. Potom mi věnovala úsměv a vydala se směrem k autobusové zastávce.