Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Michalova otázka

Druhá kapitola za dnešek

„Teď už máš čas, ne?" zeptal se a jemně se usmál.

„Jo, mám..."

Michal se zatvářil spokojeně a navrhl, že bychom si měli někam sednout. Nebyl jsem proti, neměl jsem zatím důvod.

Když jsme se usadili v restauraci a objednali si pití, nic neříkal. Teprve tehdy, když číšník donesl pití, začal mluvit.

„Byla chyba s tebou nemluvit. Stejně jako od tebe byla chyba nemluvit se mnou."

„Nějak si věříš..."

„Protože vím, že mám pravdu," pověděl. Neřekl to sebevědomým tónem, jak by asi mnoho lidí očekávalo, řekl to prostě normálně a upřímně.

„Co tě k tomu přesvědčení vede?" usmál jsem se na něj překvapen jeho slovy.

„To, že jsem se kvůli tomu tolik dní trápil. Nevěděl jsem, co si myslíš ty, ale přišlo mi, že spíš to špatný, když jsi odešel... Netušil jsem, na čem jsem. A to mě ničilo už dost dlouho. Potřebuju od tebe něco slyšet. Leoši, má u tebe takovej retard, jako já šanci?"

Chvíli mi trvalo, než jsem vstřebal všechny informace, co mi pověděl.

Hlavou mi běhalo plno myšlenek, který ne a ne usměrnit.

Je Michal opravdu to, co hledám? Ještě nikdy jsem nezažil člověka, co by se chovat podobně jako on.

A co k němu vůbec cítím? Vím jistě, že to není nenávist. Ale je to láska nebo jen přátelství?

A hlavně: není na to moc brzo?

„Michale... já nevím," usoudil jsem.

Zatvářil se trochu zklamaně, ale snažil se to na sobě nedat znát.

„Aha, promiň," špitl jenom.

„Nemusíš se mi omlouvat."

„Musím. Zbytečně jsem tě otravoval."

Tenhle Michal se mi vůbec nelíbil. Byl skoro jako vyměněný. To ho moje slova až tak moc zasáhla?

„To ale neznamená, že občas nemůžeme někam zajít," začal jsem opatrně. „Třeba si potom vytvořím názor líp."

„Budu jen rád," odvětil a zvláštně se usmál, až se mu objevily jiskřičky v očích.

Nechtěl jsem mu dělat zbytečné naděje, to ne. Ale usoudil jsem, že za zkoušku nic nedám.