„Promiň, princezno," usměju se smutně na každou, která mi navrhne schůzku. „Ale nejde to."
A v duchu vždy dodávám: „Nejde to, protože já čekám na prince."
Stále jsem však nenalezl klíč, kterým bych odemkl zámek dveří, jež toužím otevřít. A tak jen d...
Poznámka: nelekejte se, tahle kapitola sice vypadá dlouze, ale jenom kvůli tomu, že jsou tam fotky
Na výlet jsme vyrazili už brzo ráno. Přímo k hotelu nám dojel minibus a já, Michal, jeho mamka Gábina a ještě jedna rodina jsme se vydali dovnitř. Protože jsem se dost těšil, byl jsem dost nabuzenej a když jsem vstával, ani jsem se necítil unaveně. Michal byl ale mým přesným opakem. Když si ke mně znaveně přisedl, tvářil se jako zombie.
„Jak ses vyspal?" zeptal jsem se ho sladce.
„Jdi do háje," zamumlal on a sesunul se na sedadle trochu dolu. Vypadalo to, že co nevidět usne.
A opravdu. Zatímco jsem koukal z okna a poslouchal písničky, ucítil jsem na svém rameni lehký tlak a došlo mi, že je to Michalova hlava. Chvíli jsem si pohrával s nápadem, že bych ho mohl schodit, ale přišlo mi to neslušný vůči jeho mamce... a možná trochu vůči němu.
Probudil se asi pět minut před tím, než jsme přijeli na místo. To už byl dosyta vyspaný.
Takže zatímco já byl naopak ztahanej z cesty, on byl čilej jako rybička.
Soha ležícího Buddhy nebyla hned na místě, kam jsme přijeli. Museli jsme jet takovým zvláštním dopravním prostředkem, který neměl střechu ani okna, byly tam jen sedačky a takové zábrany, abychom nespadli. Vepředu seděl řidič, který nás tím vozítkem dovezl k lanovkám. Těmi jsme se měli dostat výš (logicky), protože ta socha byla opravdu vysoko.
Lanovka nás ale nedovezla přímo k cíli, museli jsme ještě nějakou tu dobu stoupat pěšky.
„Budou mě bolet nohy," stěžoval si Michal.
„To mě mrzí," ušklíbl jsem se.
„Nebuď na mě hnusnej, nebo tě schodím z útesu," pověděl a usmál se na mě jako psychopat.
„Už se klepu strachy," odpověděl jsem ironickým tónem.
„Měl bys," řekl uraženě a zvedl oči vsloup.
„Jo, Michale, dát převracej očima, třeba tam vzadu najdeš mozek."
„To ty bys takový štěstí neměl, Leoši."
„No tak, chlapci," zvolala Michalova mamka Gábina. „Užívejte si, je to tady nádherný. A přestaňte vymejšlet hlouposti."
Měla pravdu. Bylo to tu nádherný. Cestou jsem si na mobil vyfotil na památku pár fotek.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když jsme konečně uviděli k sochu ležícího Buddhy, cítil jsem se trochu vyčerpaně, ale šťastně.
„Poběž," křikl na mě Michal, chytl mě za ruku a běželi jsme společně k soše.
Ani mi to v tu chvíli nepřipadalo divný, že mě chytl za ruku. Neuvědomil jsem si to. Bral jsem to nějak přirozeně.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
