Druhá kapitola za dnešek...
S Richardem jsme se vydali ven z učebny, aby mě tady provedl.
„Tak, tady jsou automaty," řekl a mávl rukou po automatech.
„Hm, to bych nepoznal," ušklíbl jsem se.
Richard se jen zasmál. „Tak chceš tu províst nebo ne?"
„Upřímně... ani ne. Nechci tady studovat."
„To jsem chtěl slyšet," pochvalil mě Richard a já v tu chvíli nechápal, kam tím míří.
„Co tím myslíš?"
Richard neodpověděl, jen mě za rukáv zatáhl do nejbližší místnosti, do jazykovky. Přistoupil k učitelskému stolu, vytáhl klíče, klidně došel ke dveřím a zamkl je.
„Tak," řekl jen a posadil se na židli, přičemž si opřel nohy o lavici. „A teď si konečně můžeme promluvit."
„O čem?" zeptal jsem se.
„O všem," špitl a zvláštně, ale moc krásně se na mě usmál.
Bavili jsme se spolu skutečně o všem. Probral jsem s ním Magdu, tělocvikáře Hájka a dokonce i Patrika.
On mi naopak pověděl o tom, jak to, že je gay přijali jeho rodiče a spolužáci. Rodiče s tím prý neměli problém, jenom taťka byl zprvu trochu nesvůj, ale nakonec to přijal a teď už je schopen se s ním o tom i bavit, ptá se ho na to, jestli někoho má a podobně. Se spolužáky to bylo horší. Dva z nich měli celkem hnusný řeči, ale to jenom na základce, na střední ho prý už většina lidí bere v pohodě.
Bylo zvláštní, že i když jsme se viděli poprvé v životě, bavili jsme se o takových soukromých a osobních věcech. A to dokonce i o takových, o jakých se nebavím ani s Patrikem. Ale je pravda, že kluci jako Patrik moc nejsou na řeči o pocitech a podobně... Ale Richard mi připadal jako někdo, s kým se můžu bavit o čemkoliv a nebude se mi za to smát nebo nebude rozpačitý.
„No, už jsme tady docela dlouho," poznamenal Richard. „Půjdeme domů?"
„Fajn," pověděl jsem jen, protože jsem měl stále hlavu plnou myšlenek.
„A nechtěl bys u mě dneska přespat?" zeptal se.
„Rád bych. Ale nevím, jestli to bude možný. Mám rozbitej mobil."
Myslel jsem, že bude Richard dál naléhat, ale místo toho jen pokrčil rameny a chápavě přikývl. „Tak snad přístě."
ČTEŠ
Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓
Teen Fiction„Promiň, princezno," usměju se smutně na každou, která mi navrhne schůzku. „Ale nejde to." A v duchu vždy dodávám: „Nejde to, protože já čekám na prince." Stále jsem však nenalezl klíč, kterým bych odemkl zámek dveří, jež toužím otevřít. A tak jen d...
