Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

U Richarda doma

Druhá kapitola za dnešek

Společně s Richardem jsme se vydali do obýváku. Ten byl už poměrně velký, narozdíl od chodby. Na pohovce seděl jakýsi muž, který vypadal dost zajímavě. Nebyl tlustý, ale měl dost mohutnou postavu. Protože měl jen kraťasy, bylo vidět, že má naprosto celé tělo kromě obličeje pokryto barevným tetováním. V nose měl kroužek a tmavé vlasy měl ostříhané skoro až do hola.

„Čus, chlape," kývl na Richarda a dotkli se pěstmi.

Potom si ten muž všiml mě a uznale hvízdl. „Wow, a co je tohle za týpka?"

„Já jsem Leoš," představil jsem se.

„A já jsem Kuba, ale přátelé mi říkaj James. Jsem Richardovo fotr," zasmál se a potom šeptl „A jenom, aby mezi náma bylo jasno, to jméno jsem nevybíral já, ale jeho matka."

„No jo," řekl Richard a posadil se, čímž mi dal signál, abych se posadil také.  „Taťka vybíral jméno až malý."

„A ta se jmenuje jak?" optal jsem se.

„Alexis," odpověděl Richardův táta hrdě. „A Leoš, to mi nepřijde jako moc obvyklý jméno. Nejseš ty synátor od Stránskejch?"

„Jo, to jsem já."

„Tvůj táta si u mě jednou nechával dělat tetování. Rád bych někdy udělal tetování i Richardovi, ale on se furt brání."

„Není to můj styl," zabručel Richard a mně bylo jasné, že se toto téma v téhle rodině probíralo už nespočetněkrát.

„Ale Leoš by tetování určitě chtěl, že jo?" obrátil se na mě Richardův otec.

„O tom už uvažuju strašně dlouho," přikývl jsem. „Tak až se konečně rozhodnu, co bych si chtěl nechat vytetovat, určitě si na vás vzpomenu."

Richardův otec se při mých posledních slovách zamračil. „Jaký na vás? Normálně mi tykej. Vždyť mě už pár minut znáš, tak víš, že já nekoušu. S klukama mýho kluka nemám zpravidla žádný problémy," řekl a prohrábl Richardovi jeho blonďatý vlasy.

„Tati, on je jenom kamarád," ošil se Richard a já se nad jeho rozpačitostí musel zasmát.

„Hm, škoda," reagoval Richardův otec. „Ten kluk má styl, podívej na ta piercingy, no a ty na sebe nenecháš ani sáhnout, všeho se bojíš."

„Jasně, každej kluk, co sem přijde, je prostě v něčem lepší, než já... Ale něco ti řeknu, ty tvý nápady jsou strašně bláznivý a ty se ještě divíš, že je odmítám..."

„Furt se na mě zlobíš kvůli těm čočkám?"

„No... trochu."

„Bez nich bys nemusel nosit ty brejle."

„Já mám své brýle rád."

„Ale čočky jsou lepší."

„Tati... Jenže tys mi nekoupil dioptrický čočky, ale barevný čočky a navíc jsi vybral černý!"

„Bylo by to cool," bránil se Richardův otec. „Slušely by ti."

Musel jsem se zasmát. Richardův táta byl opravdu vtipný člověk.

„Poháry se nesou!" ozvalo se ode dveří. To už nám Richardova mamka donesla naše zmrlinové poháry.

„Děkuji, ženo má," usmál se na ni Richardův táta, když před něj položila láhev piva.

„Pro mýho frajera všechno," mrkla na něj a vydala se zpět do kuchyně.

Chvíli jsem se s Richardem a jeho tátou ještě bavil. Sledovali jsme televizi a pak k nám přicupitala i malá Alexis. Pořád se mě na něco vyptávala a potom si sedla za svého tátu a jezdila prstem po jeho tetování na zádech jako po mapě.

„Asi se už budu muset vydat domů," řekl jsem, když jsem viděl, že se už stmívalo.

„Bydlíš daleko?" optal se Richardův táta.

„Ani ne," zavrtěl jsem hlavou.

„Bydlí daleko," ozval se Richard.

„Hodím tě domů," rozhodl Richardův táta a mně nezbylo nic jiného, než uznat, že to tak bude nejlepší.

„Tak zase někdy," rozloučil jsem se s Richardem.

„Měj se," usmál se na mě, zatímco hladil svou sestru po vlasech.

Úsměv jsem mu oplatil a vydal se za jeho otcem.