Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Mamka a taťka

První kapitola za dnešek

Mamku jsem našel v ložnici. V ruce měla fotku, na které jsem byl já a Terka, když jsme byli malí. Po tváři jí stékala slza.

„Co se děje?" zeptal jsem se opatrně, přestože jsem tušil, že za její náhlý pokles nálady můžu já a Richard.

„Leoši, jdi prosím pryč," pověděla mamka a zavřela oči, jako kdyby mě snad ani nechtěla vidět. V tu chvíli jsem ucítil, jak mě samotného pálí oči.

Nebul, okřikl jsem se vduchu a vydal se zpět do pokoje. Nemůžeš za to. Tedy vlastně můžeš, ale nesmíš si to vyčítat.

Jenže. Nevyčítat si to bylo strašně těžké.

Teprve až k večeřu jsem vyšel ze svého pokoje, s úmyslem jít za rodiči. Celé jsem to promyslel a došlo mi, že když s nima začnu víc mluvit, mohlo by to mezi námi být lepší. Budu pozitivní, klidný a milý jako Richard. Vezmu si z něj příklad a všechno bude v pořádku. Došel jsem ke dveřím do obýváku, už jsem chtěl vstoupit, ale téma rozhovoru mi zastavilo nohy. Uslyšel jsem mamky hlas.

„ - a v tu chvíli jsem si uvědomila, že opravdu nemá smysl doufat v to, že to byl jen nějaký šprým nebo pubertální poblouznění. Jednoduše mi došlo, že je to vážné. A že už to nikdy nebude tak, jako dřív. Myslela jsem si, že má jenom zpomalenou pubertu, že časem začne mít o holky zájem... Ale teď... všechno je v háji."

„Ššš," klidnil mamku táta. „Pořád máme Terku. Aspoň ta doufám bude normální. Ale jo, ona bude normální, je přece blázen do tý klučičí kapely, hm?"

„Jak takhle můžeš uvažovat," špitla užasle mamka. „Leoš je pořád náš syn, i když prostě není takový, v jakého jsme doufali. Mám ho ráda, ale tohle je mi zkrátka líto. Měl by se líbat s nějakým děvčetem, třeba s tou Magdou, a ne se nám na chodbě vykousávat s nějakým klukem."

Taťka se nevesele zasmál. „Dřív takový móresy neexistovaly. Nebyli žadný teplouši a všem nám bylo fajn. Za tohle může ta věčně vychvalovaná Amerika, ten vyspělej západ. Všichni ji milujou, ale kdyby se jim stalo to, co nám, hned by pochopili, že dřív bylo líp!"

Bylo mi v tu chvíli opravdu špatně. Motala se mi hlava a kdybych na tom nebyl tak zle, asi by mi přišlo vtipný, kolik toho s člověkem dokáže udělat pár slov. Nějak jsem se dostal do pokoje, lehl si na postel a jenom zíral do stropu. Poslední dobou tohle dělám tak často, že bych to mohl oficiálně nazvat mým koníčkem. Přísahám, že kdybych měl poblíž sebe nějaký léky, asi bych se zrušil. Bylo načase si přiznat, že já nikdy nebudu tak silnej jako Richard.