Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Nový učitel

Druhá kapitola za dnešek

První hodinu, co jsme měli s naší třídní, jsem na zítřek a možné setkání s Richardem občas pomyslel, ale nakonec jsem si řekl, že si s tím nebudu dělat hlavu. Po občance s třídní nás čekal tělocvik. Holky ve třídě si o přestávce začaly hned šeptat a hihňat se. Vzpomněl jsem si na to, že nám při minulém tělocviku učitelka říkala, že odchází na mateřskou dovolenou, takže dostaneme nějakýho novýho učitele. Nějak moc jsem to neřešil, ale teď, když měl (nebo měla?) přijít, jsem začínal být taky zvědavý.

Když zazvonilo, všichni jsme se vydali do šaten a začali se převlíkat. Jako vždy jsem seděl na úplném kraji lavičky a snažil se nedívat okolo sebe. Mohlo by se stát, že bych se na někoho díval až příliš dlouho a vznikaly by otázky, kterým se snažím vyhýbat.

„Hej, Leoši, koukej na tu modřinu," ozval se v tu chvíli jako naschvál Patrik a já se velice nerad otočil. Přede mnou stál můj kamarád jen ve spodním prádle a na noze měl obrovskou modřinu. To ale nebylo to, co mě zaujalo nejvíc.

„Ty cvičíš?" zeptal jsem se ho a snažil se znít lhostejně. Všiml jsem si totiž, že se mu od dovolený, kdy jsem ho naposledy viděl ve spodním prádle, celkem vytvarovalo tělo.

„No jo, občas si zajdu do posilky," odpověděl Patrik a začal si brát kraťasy. „Mohl bys někdy jít se mnou."

„To bych mohl," přikývl jsem.

Potom jsme se vydali do tělocvičny, kde na nás už čekal novej učitel. Už od pohledu působil dost přísně. Byl to chlap jako hora. Neměl žádný vlasy, ale ne proto, že by byl starej. Nejspíš si je oholil. Když jsme vstoupili do tělocvičny, každýho si postupně probodl pohledem.

„Takže třído!" křikl, až sebou někteří cukli. „Jmenuju se Robin Hájek a vy mi budete říkat buď pane tělocvikáři nebo pane Hájku. Žádný pane učiteli! Nejsem učitel a nepovažuju se za něj, jasný? Jinak pamatujte na to, že u mě určitě nedostanete dobrý známky zadarmo! Jestli budete chtít projít, budete muset makat! A abysme si rozumněli, omluvenky z hodin beru jenom v žákovský a od rodičů. Žádný pane tělocvikáři, začalo mě bolet břicho, to mě nezajímá, nikdo tady nebude simulovat!"

„To je síla," šeptl mi Patrik, který stál vedle mě.

„No jo," odpověděl jsem.

„Ticho!" křikl Hájek a rozzlobeně na mě pohlédl. „Ty s tou modrou hlavou, jak se jmenuješ?!"

„Leoš Stránský," řekl jsem a myslel, že to skončí jen krátkou promluvou o tom, že při hodině nemáme mluvit.

Kéž by.