Když jsem se narodil, byl jsem stejný, jako ostatní. Ošklivý uřvaný růžový tvor, který přijde hezký snad jen svým rodičům. Potom jsem se stal batoletem. Objevoval jsem pomalu svět a měl za to, že jsou na něm všichni lidé vlastně přátelští a myslí to se mnou dobře. Tento názor mi vydržel přibližně do čtrnácti let.
Kéž bych nebyl tak naivní.
Svět není zase tak hezkým místem, jak se někomu může zdát. Lidé se soudí na základě nedůležitých věcí. No a co, že je někdo hodný nebo ohleduplný? Dneska je nejpodstatnější to, kolik má člověk peněz nebo jak vypadá.
A právě můj vzhled mě občas dostává do rozpačitých situací. Teď to asi vyzní trochu namyšleně, ale patřím k těm, který většina holek považuje za hezký. Většinou to nejsou holky, kdo dělá první krok. Mě už ale mnoho z nich pozvalo na rande. A já pokaždé odmítl.
„Promiň, princezno," usměju se smutně na každou, která mi navrhne schůzku. „Ale nejde to."
A v duchu vždy dodávám: „Nejde to, protože já čekám na prince."
ČTEŠ
Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓
Teenfikce„Promiň, princezno," usměju se smutně na každou, která mi navrhne schůzku. „Ale nejde to." A v duchu vždy dodávám: „Nejde to, protože já čekám na prince." Stále jsem však nenalezl klíč, kterým bych odemkl zámek dveří, jež toužím otevřít. A tak jen d...
