Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Emoce

Druhá kapitola za dnešek

Když jsem přišel domů, nikdo kromě ségry tam nebyl. Ta seděla před televizí se sáčkem čipsů a když mě spatřila, jen na mě mávla, abych šel za ní.

„Děje se něco?"

„Ne... jenom chci, abys byl tady."

„Fajn," souhlasil jsem. Stejně jsem neměl nic na práci. Lehl jsem si na gauč, zíral do stropu a zdálo se mi, že bych to dovedl dělat ještě dobrejch pár hodin.

„Brácha? Seš v pohodě?" optala se mě asi po deseti minutách Terka. Nebo snad po hodině? Netuším, nevnímal jsem čas. Měl jsem hlavu plnou myšlenek a ty ne a ne zmizet.

Ne, že by mi to vadilo.

„Nevím," řekl jsem upřímně. Se sestrou jsem měl dobrej vztah a tak mi nedělalo problém, se nepřetvařovat.

„Nejseš ty zamilovanej?" zasmála se Terka. Když jsem neodpovídal, úsměv se jí rozšířil a vesele poskočila.

„No Leoši! To je super. Kdo je ta šťastná? Nebo šťastný?"

Zmateně jsem na ni pohlédl, ale podle jejího výrazu mi došlo, že to byl jen vtip.

„Jedna osoba," zamumlal jsem neurčitě.

„Míň konkrétní už být nemůžeš?"

Tvářila se pobaveně. Asi si myslela, že kolem toho dělám zbytečné cavyky. A možná, že měla skutečně pravdu.

„Budu muset někam jít," zamumlal jsem a zvedl se.

„Děje se něco?"

„Za chvíli jsem zpět," reagoval jsem roztržitě na její slova. Nazul jsem si tenisky, vzal si bundu a vydal se k autobusový zastávce.

Za chvíli jsem stál před mně už dost známým panelákem.

Jakási paní právě vycházela z hlavních dveří se psem a tak mě pustila dovnitř. Vyběhl jsem schody takovou rychlostí, že by i Hájek kulil oči.

Zaklepal jsem roztřesenou rukou na dveře, který nesly jmenovku Černý.

Slyšel jsem blížící se kroky a někoho, kdo odemyká dveře. Za chvíli už přede mnou stál Richard.

„Ahoj," řekl překvapeně. „Zapomněl sis tady něco?"

Nevím, kde se ve mně vzala ta náhlá odvaha, ale musel jsem svůj plán dokončit dřív, než vyprchá.

Bez jakýchkoliv slov jsem k němu přistoupil a věnoval mu dnes už druhý laskavý dotek rtů.

Zatvářil se dost překvapeně, ale v tom příjemném slova smyslu. „Co to do tebe vjelo?" zeptal se s nádherným úsměvem na tváři, který jsem u něj nikdy předtím neviděl.

„Co do mě vjelo?" špitl jsem. „Kromě toho, že jsem ti přišel říct, že jsem se zamiloval, vůbec nic."

Tak. Řekl jsem to. Tolik jsem se toho bál. Nevím, jestli vůbec dokážu vyslovit ta slova. Miluji tě. Přijde mi to jako něco, co mi asi nikdy nepůjde přes jazyk. Ale tuhle, trochu jinou verzi, moje ústa dokázala vyslovit celkem bez problémů.

„Doufám, že sis svý slova pořádně promyslel," pověděl Richard. „Mě se jen tak nezbavíš."

„Ani nechci," řekl jsem jen a pocítil velký nával štěstí.

Dokázal jsem to.