Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Přestávka

První kapitola za dnešek

Pravý problémy začaly paradoxně o přestávce. Kluci, co seděli za náma, se mezi sebou začali dohadovat a předmětem výměny argumentů jsem byl bohužel já.

„Podle mě je to nechutný, ale zase je to jeho věc," řekl Zdeněk.

„Jeho věc to není, je to i věc lidí okolo. Jako kouření. Škodí to i lidem okolo kuřáka."

Nevydržel jsem to a otočil se k nim, konkrétně k Pavlovi, z jehož úst zazněly poslední tři věty.

„A jakým způsobem tím škodím a komu?"

„Tak různě. Třeba lidem, co tě a toho druhýho musí sledovat, když se líbáte nebo držíte za ruce."

Mimoděk jsem si vzpomněl na Richarda a naše polibky v parku.

„A on je někdo nutí se dívat?" zeptal jsem se.

„Tak ne, ale toho si prostě nejde nevšimnout."

To už nás poslouchala skoro celá třída. Sice to nebyla žádná ostřejší výměna názorů, ale zajímavé to bezesporu bylo.

Docela mě zarazilo, jakým tónem se se mnou najednou baví kluk, se kterým jsem vždy bez problémů vycházel.

Kolik toho jen dovede změnit jedna věc?

„Nemůže si toho nevšimnout jen ten, kdo závidí."

„Co tím chceš říct?" zeptal se Pavel naštvaně.

„Vůbec nic," ušklíbl jsem se.

„No proto," pověděl a sykl: „ty buzno."

„Hm, jasný," zasmál jsem se a otočil se zpět. Sice mě jeho slova zamrzela, ale to nemůžu dávat najevo.

„Nevšímej si toho," sykl Patrik, abych to slyšel jen já.

Sice to byly blbý tři slova, ale byl jsem za ně byl hrozně rád.

„Patriku, a nejseš ty taky teplej?" zasmál se v tu chvíli Pavel.

„No jasně... a proto chodím s Nicki," zavrtěl hlavou pobaveně Patrik. „Seš fakt kretén a tohle jsi posral."

„Copak, je to jen můj názor," zasmál se provokativně Pavel.

„Za názor může přijít pěst," varoval ho Patrik a zašklebil se jako psychopat.

Pavel vypadal, že chce ještě něco říct, ale nakonec zůstal radši u mlčení.

Vydal jsem se radši do kabinetu za chemikářkou. Byl jsem rád, že odsud vypadnu.

„Leoši, no konečně jsi tady," přivítala mě učitelka. „Posaď se."

Sedl jsem si na židli vedle ní a ona pokračovala.

„Ty máš nějaké problémy?"

„Nemám," pověděl jsem.

„V prvním pololetí ti z chemie vycházelo něco mezi dvojkou a trojkou. A teď jsi najednou spadl na čtyřky a pětky. Pokud máš nějaké problémy, opravdu by ses mi měl svěřit."

„Ale já vážně žádný nemám," řekl jsem trochu podrážděně.

Nechápal jsem ty starosti ostatních. Vždyť se známky z druhého pololetí v devítce nikam nezaznamenávají, nikdo to nebude řešit. A já mám teď něco jiného, co upoutává mojí pozornost.

Nebo spíš někoho.

Po přestávce nás čekala přírodověda. To jsme měli jít ven na procházku. Učitelka šla vepředu, za ní holky a potom pár kluků ze třídy. Já, Patrik a další tři kluci, jsme šli jako poslední.

Což se mi dost hodilo.

Patrik si všiml, že pokukuju dozadu a hned se mě ptal, co mám v plánu.

„Co já vím, prostě odsud už potřebuju vypadnout."

„Byl jsi tady jenom hodinu. Hele, víš, že já sám nejsem zrovna dobrej příklad vzornýho žáka, ale musím ti říct, že to s tebou jde strašně z kopce."

Jen jsem roztržitě přikývl a oddělil se od třídy. Cíl jsem měl navzdory tomu, jak to mohlo vyznít, zcela jasný. Potřebuju ho vidět.