Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Bar nočních mur

První kapitola za dnešek

V baru bylo doslova narváno. Ani jsem se tomu nedivil, byl pátek večer, většina lidí měla po práci a škole a chtěli prostě vypnout.

Richard nám objednal drinky, sedli jsme si k baru a jen tak si vychutnávali atmosféru. Přes hlasitou hudbu jsme se ani moc nemohli bavit, ale to nám vůbec nevadilo.

Když později začali některý lidi tančit, připojili jsme se k nim. Tak uvolněně a vyčileně jsem se necejtil už dlouho.

Po chvíli mě tancování ale unavilo, a tak jsem se šel posadit zpět. Richard tam ještě tancoval, ale mně to nevadilo. Popíjel jsem svůj drink a cítil se dobře.

Když jsem ho dopil, objednal jsem si další.

„Tady," usmál se na mě barman, známý Richarda a postavil přede mě drink.

„Díky," zamumlal jsem a uvědomil si, že je to už fakt doba od chvíle, kdy jsem odešel. Že by Richard furt tancoval? To se mi nějak nezdálo. Netancoval už skoro nikdo.

Porozhlédl jsem se po podniku, až jsem ho konečně zahlédl. Seděl u vzáleného stolku a smál se. Ruce se mi samovolně zaťaly v pěst, když jsem viděl s kým.

Byl to Martin. Dočista bych na něj zapomněl. Už dlouho o sobě nedal vědět a proto jsem na něj nějak víc nemyslel. Teď se ale ukázalo, že to byla chyba. Byl tu zas a sakra mě štval. Ano, pro Richarda to byl sice jen kamarád, ale dal bych ruku do ohně za to, že ten hajzl chtěl od Richarda víc, než jen přátelství.

No tak, Leoši, uklidni se, nemáš důvod žárlit, Richard je tvůj, říkal jsem si a snažil se nedívat jejich směrem.

Abych si to zjednodušil a nemusel na to myslet, rozhodl jsem se, že navážu konverzaci s klukem, který seděl vedle mě.

Vypadal opravdu zajímavě. Měl delší světlé vlasy, v pravém uchu měl jako naušnici zařivý kamínek, na nehtech měl modrý lak a zdálo se mi, že má domalované obočí.

Byl to jeden z těch kluků, u kterých si byl člověk už od pohledu jistý, že asi nebudou hetero.

Rozhovor jsem ani nemusel začínat já. Všiml si totiž, že na něj zírám. Vyplázl na mě jazyk a ušklíbl se. „Já vím, že mi to sluší, nemusíš mi to říkat," zasmál se.

„Nechci ti to říkat," namítl jsem.

Zatvářil se uraženě. „Měl bys mi to chtít říkat."

„Jsem zadanej."

„No jasně. Jako kdyby to něco měnilo na tom, že jsem hezký."

„Seš spíš pěkně arogantní."

„Ha, ha. Hele, a kde je ta tvoje láska? Je tady s tebou?"

„Jo," pověděl jsem a podíval se směrem, kde by měl být Richard. „Tady - "

Chtěl jsem říct je, jenže to už jsem nestihl. Mé hlasivky odmítly pracovat, jakmile jsem spatřil výjev, který se mi naskytl s pohledem na Richarda.

On.
A Martin.
Jeho rty.
Na těch jeho.

„Kde?" zeptal se znova ten kluk, ale já nereagoval.

Prudce jsem vstal a vydal se okamžitě pryč. Stůl, kde byli Richard s Martinem byl u vchodu. Jakmile mě Richard zahlédl, odtáhl se od Martina.

„Leoši, počkej!" zakřičel, až se na něj několik lidí podívalo.

Nejradši bych mu v té chvíli odpověděl něco odmítavého, ale nemohl jsem mluvit. Prostě jsem na něj jen prázdně pohlédl a odešel.