Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Začátek prázdnin

První kapitola za dnešek

Jedno jsem věděl jistě: tyto prázdniny budou delší, než kterékoliv jiné a rozhodně to není nic pozitivního.

A tímto uvědoměním přišly i další výčitky. Proč jsem to sakra nemohl říct rodičům dřív? Neměl bych aspoň totálně zkažený prázdniny. Podstatnou část dne bych navíc trávil ve škole a ne doma, kde jsem měl neustále na očích jejich pohledy. Terka byla jediná, kdo se ke mně choval tak, jako předtím, možná i trochu mileji.

Mamka se na první pohled též nezměnila, ale občas jsem zaznamenal, že se na mě dívá s takovým zvláštním výrazem, nebo že se na mě už neusmívá tolik, jako předtím. Byla zkrátka poněkud chladnější než dřív.

Táta byl kapitola sám o sobě. Náš vztah se obrátil o sto osmdesát stupňů. Sice jsme se spolu ani předtím moc nebavili, ale tak to má asi většina kluků v mým věku. Ale i tak jsem věděl, že v něm mám oporu, dával mi najevo, že je na mě hrdej a kdykoliv ho můžu požádat o pomoc.

Tohle vše teď bylo pryč.

Tři dny od mého coming outu, když jsem se vracel z venku, tak za mnou už na chodbě sestra přišla s tím, že na mě rodiče čekají v kuchyni. Opravdu nerad jsem se vydal za mými stvořiteli, kteří se tvářili nezvykle vážně. Tedy... vzhledem k současné situaci to bylo celkem normální.

„Posaď se," kývla na mě mamka a věnovala mi něco, co by se s velkou dávkou představivosti dalo nazvat úsměvem.

Udělal jsem, co mi řekla, a snažil se tvářit klidně. Nechtěl jsem moc dávat najevo, že se obávám toho, co mi chtějí říct.

„O co jde?" otázal jsem se tedy bez špetky nejistoty v hlasu.

„Leoši," začal táta. „Poslední dobou se toho seskupilo opravdu dost. Nejen, že jsi tenhle rok dost kašlal na školu, ale ono to je ještě horší, než jsem čekal. Nechtěl jsem ti to říkat, ale volala na nám tvá učitelka ohledně omluvenek a až díky událostem posledních dní jsem se o to začal zajímat víc. Myslel jsem, že ty tvé móresy už dávno skončily a že jsme se na něčem domluvili. Netušil jsem, že stále chodíš za školu. To se pak ani nejde divit, že máš takové známky, jaké máš. A teď jsme navíc ve tvém pokoji našli cigarety," táta se zamračil a strčil mi pod nos krabičku Marlborek. „Chceš snad zemřít ve dvaceti?"

Chtě nechtě jsem se musel ušklíbnout. Táta, zatvrzelý odpůrce kouření, snad ani nemohl reagovat jinak. A i tady se opět ukázalo, jak báječně umí přehánět.

„Co nám k tomu řekneš?"

„Co bych k tomu měl říct," pokrčil jsem rameny. „Jsou i horší věci."

Přestože jsem svý slova nemyslel nějak zle, tátu nejspíš rozzuřila až tak, že viděl rudě. „Tak s tímhle přístupem to mladý muži nikam nedotáhneš! My s maminkou se snažíme z tebe vychovat slušnýho člověka a ty na nás takhle?! Ano, jsou i horší věci, než špatná docházka a kouření, ale to ti opravdu nepomůže, vzhledem k tomu, že ty děláš i ty horší věci!"

„Jaké horší věci?"

Tátu asi štvalo, jak moc klidným tónem to říkal. Nejspíš by mě nejraději viděl zlomeného.

Jak moc mě to mrzelo a štvalo.

„Ty sám moc dobře víš, na co narážím!" zvolal a zrudl jako krocan. Ovšem ne studem, vztekem.

„Chtěl jsem se jenom ujistit," přikývl jsem. „Dělal jsem si naděje, že na tom furt nejsi tak špatně, jak to vypadalo."

„Vypadni!" zaječel on v odpověď.

Mlčky jsem se vydal do pokoje, kde jsem si do batohu v rychlosti naházel několik málo věcí. Nebudu tady už ani minutu.