Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Richard na obědě

První kapitola za dnešek

Sobota byla tady. Už od vzbuzení jsem se cítil silně nervózně. Otevřel jsem skříň, projel kapsy u bund, kalhot, školní batoh, prostě všechno... Prohlídl jsem plátěnku a nahmatal ji. Projela mnou vlna štěstí, ale nedal jsem to na sobě znát, šel k oknu a v klidu si zapálil.

Myslel jsem na Richarda a nemohl se rozhodnout, jestli je to, že přijde dobře nebo špatně. Podíval jsem se na mobil a pocítil nutkání mu napsat, jestli bychom to nemohli odložit. Bylo by o starost míň... Ale takhle uvažovat nesmím. Vydal jsem se dolů.

„No konečně jsi vzhůru," konstatovala mamka, která už v kuchyni chystala oběd.

„No jo," přikývl jsem a se sklenicí vody odešel nahoru.

Po jedenácté hodině jsem měl pocit, že to nezvládnu. Každou chvíli může zazvonit... u nás doma, můj Richard... Proč se nedokážu chovat klidně, jako každý jiný normální člověk? Na venek možná vypadám klidně, ale v hlavě tok myšlenek a hlavně velká nejistota. Opět se začalo projevovat mý introvertní já, které by se nejraději na všechno vykašlalo a strávilo celý zbytek dne zabarikádováno v pokoji.

„Leoši...?"

Ohlédnu se. Ve dveřích stojí má sestra a váhavě na mě hledí.

„Pojď dál," pokudil jsem se o úsměv a napadlo mě, jestli se tohle vůbec říká. Znělo to, jako kdyby nešla jen do mého pokoje, ale do mého domu. Možná by bylo lepší, kdybych řekl klidně sem pojď. Povzdechl jsem si. A už je to tady. Zase řeším každou hloupost.

Terka si můj povzdech však vyložila jinak. „To bude dobrý," poplácala mě po zádech, když se posadila vedle mě na postel. „Já se na Richarda moc těším."

„Tak to seš kromě mě nejspíš jediná," nevesele jsem se uchechtl.

Užuž chtěla oporovat, když vtom se po domě rozezněl zvonek. Ztuhla mi krev v žilách a rozbušilo se mi srdce. Nechal jsem Terku v mém pokoji a spěšně se vydal dolů. Nechci, aby mu otevřel někdo z rodičů, takový přivítání si nezaslouží. Když jsem už stál u dveří, objevil se na chodbě i taťka, který začal čistit boty, ale mně bylo jasné, že chce nenápadně okouknout Richarda. Blesklo mi hlavou, že pokud mě bude chtít Richard na přivítanou políbit, mohla by jedna z těch bot, co táta čistí, brzy letět vzduchem směrem k nám.

Otevřel jsem dveře a za nima stál on. Všiml jsem si, že je trochu ostříhanej. Blond vlasy měl vyčesaný nahoru a zpod dioptrických brýlí s černými obroučky se na mě usmívaly jeho oči barvy nebe. Na sobě měl normální bílý tričko, tmavý džíny a černý tenisky.

Tolik se kvůli mě snaží, blesklo mi hlavou. Mí rodiče mu nemůžou nic vytknout, protože jsem ještě nikdy neviděl kluka, který by působil víc slušně, než Richard.

„Čau," pozdravil jsem ho a potlačil nutkání mu dát aspoň pusu. Věděl jsem, že taťka "čistící boty" pozoruje každý můj pohyb a mamka byla nejspíš schovaná s dalekohledem za kytkou. Terka byla s největší pravděpodobností jediná, která by nějakou náklonnost mezi námi uvítala. Vsadím se, že bude mít během oběda pod stolem v mobilu zaplý nahrávání a potom veškeré věty, které s Richardem prohodím, použije do svý Larry fanfikce.

„Ahoj," uculil se na mě a já měl chuť ho praštit. Tím svým úsměvem mi to dělá ještě těžší.

„Tak... půjdeme do kuchyně...?" optal jsem se spíš sám sebe, než jeho.

„Jasně," přikývl, zatímco si zouval boty.

Vydal se za mnou a nezapomněl mě ani mé stalkující rodiče upozornit na to, jak krásný máme dům. V tu chvíli, kdy Terce a mamce vysunul židli, s nehraným úsměvem poděkoval za polévku a znovu zmínil, jak je to tu hezké, jsem k němu ucítil neskutečnou vděčnost a hlavně lásku. Byl naprosto bezchybný, nebylo nic, co by mu rodiče mohli vytknout. Můj Richard je prostě dokonalý.

Komu se stále nezobrazily dvě předchozí části, napište to sem do komentáře a pošlu vám je.