Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Radostná novinka

O rok později~

Zavři tu pusu, než ti do ní vlítne moucha," popíchl mě Michal a ušklíbl se.

„Zkrátka tomu nemůžu uvěřit," zamumlal jsem v obhajobu. „Čekal jsi snad, že to přijmu s kamennou tváří?"

„To ne," souhlasil on. „Čekal jsem, že ale projevíš trochu víc nadšení. Co by dali všichni lidi na planetě za to, aby se mnou mohli bydlet?"

„Netuším...?"

„Všechno!" zvolal Michal zhrozeně, jako kdyby nemohl pochopit, proč mě to nenapadlo. Několik lidí se po nás pohoršeně ohlédlo. Přeci jen, řvát na sebe na ulici bere spousta z nich za projev neslušnosti.

„Tak fajn," vzdal jsem to. Když měl Michal hádavou náladu, kterou měl téměř neustále, bylo lepší ustoupit.

„Ty, Leoši?" obrátil se na mě zase on, jako kdyby se nic nestalo.

„Ano?"

„Co bys řekl tomu, kdybych se přihlásil do Prostřena?"

„Cože?" trochu šokovaně jsem se na něj podíval. Jak ho tohle sakra napadlo? Jeho myšlenkový pochody jsou pro mě prostě občas záhadou.

„Vždyť umím vařit," ohradil se dotčeně.

„A proto máte v kuchyni na nástěnce číslo na hasiče a záchranku?"

Jemně do mě strčil a zamračil se. „Čekal bych od tebe trochu víc podpory."

„Jen se mi nelíbí představa, že před kamerama otrávíš několik nevinných lidí."

Chvíli byl ticho.

„Stejně jsem to nemyslel vážně," pokrčil nakonec rameny. „Ale vařit umím."

„Jasně, ty kecko. Ty umíš všechno."

„A ne snad?" ušklíbl se. „Jsem prostě dokonalej. A proto mě miluješ, ne?"

„Seš prostě arogantní," opravil jsem ho. „A přesto tě miluju."

O týden později~

Od toho okamžiku, kdy mi Michal oznámil, že by se mnou chtěl bydlet, a že dokonce máme kde bydlet, uběhl týden.

Den co den mě Michal bombarduje dotazy, kdy to konečně hodlám vyklopit rodičům. Nějak jsem se k tomu neměl. Teprve dnes jim to chci povědět.

Sám nevím, co si od toho mám slibovat. Samozřejmě bych s Michalem bydlel rád, ale přeci jen... Je mi osmnáct a jemu taky. Člověk nemusí bejt žádnej génius, aby mu došlo, že to nebude jen tak. Já si uvědomuju tu zodpovědnost. A zdá se mi, že mnohem více, než on.

Já jsem v našem vztahu ten, kdo si nějak víc uvědomuje povinnosti. Já to nazývám zodpovědností, Michal nudností. Já ho svým způsobem chápu. Pochází z bohatých poměrů, má neskutečně milou a ochotnou mamku... Nikdy se sám nemusel o nic starat, povinnosti jsou pro něj cizím slovem.

I to je jedním z důvodů, proč se našeho společnýho soužití obávám. Opravdu nechci, aby to skončilo tak, že budu všechno obstarávat a obskakovat já. Budu holt Michala muset naučit i nějakým domácím pracem a podobně. Jak ho znám, bude tvrdohlavej, bude mi odsekávat, bude se mě snažit podplatit brambůrkama, abych toho nechal... Nesmím se nechat dát. A ani se nedám. Tentokrát ne.

Myšlenky mi nedaly klid a tak jsem se rozhodl, že Michalovi zavolám.

„Ano?" vzal to téměr okamžitě.

„Umíš vařit?"

„Cože?" zasmál se. „Proč jako?"

„Protože já ne."

„A k čemu to jako potřebujeme?" nechápal.

„No tak když spolu budeme bydlet..."

„Hloupost," opáčil. „Budeme chodit do restaurací, kdyžtak si něco objednáme domů. A věci jako čaj nebo snídani typu křupínky, omeleta nebo rozpečený rohlík zvládneme, hm?"

Uvědomil jsem si, že Michal vidí spoustu věcí jinak, než já. On má ty peníze a zkrátka se to na něm odráží.

„A kdo bude uklízet?"

„Že by úklidová služba?" odvětil tónem, který dával najevo, že zcela jistě protočil oči.

„V tom případě už nemám žádný jiný dotazy."

„Nejseš zvyklej žít si jako pán, co?" protáhl on. „Neměj strach, zvykneš si na to rychle."

„Nevím, jestli si na to chci zvykat."

„Budeš muset," pověděl přísně. „Protože já tě hodlám rozmazlovat tak, jako nikdo."