Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Restaurace a sestra

„Tak na zdraví," usmál se Michal a přiťukli jsme si.

Seděli jsme v jedné z nejluxusnějších restaurací v okolí. Přesto jsem to už nějak nevnímal. Na to tu totiž sedáváme až příliš často.

„Ještě něco jsem ti zapomněl říct," pověděl jsem.

„Poslouchám."

„Psala mi sestra, jestli by k nám nemohla přijít."

„Proč by k nám měla přicházet?" zpozorněl Michal.'

„Jen tak, na návštěvu."

„Super," odtušil. „Kdy?"

„Zítra."

„Hm, to není ideální," zavrtěl hlavou. „Zítra musím od dvou něco zařídit."

„Přijde o trochu dřív. I tak si stihnete popovídat."

„To bude zase rozhovor," ušklíbl se. „Devadesát procent konverzace budu obstarávat já."

„Nedivím se tomu. Seš na ni prostě moc hrrr. Ona s tebou netráví zas tolik času jako já."

„Přijde mi zakřiknutá."

„Věř mi, že normálně není. Jen ve tvý přítomnosti."

„Obviňovat mě, to by ti šlo," zvolal hraným ukřivděným tónem. „Myslíš ale taky někdy na to, že mám city? Bolí mě to, uvnitř mě to ničí!"

Několik lidí u okolních stolů se na nás podívalo.

Vyprskl jsem smíchy.

„Vysmíváš se mi?" pokračoval stále uraženým tónem. „Tohle je vděk za mojí ochotu?"

Věnoval mi pohled plný opovržení. Asi dvě vteřiny se na mě takhle díval a potom mu také začaly cukat koutky.

„Vidíš, co mi to děláš?!" pokračoval zarmouceně. „Už ani nevím, jestli jsem šťastnek nebo zklamanej!"

„Chlapče, nemohl by ses trochu ztišit?" ozvalo se od sousedního stolu, kde seděl nejspíš manželský pár.

Podíval jsem se na muže, který tato slova pronesl. Mohlo mu být tak okolo čtyřiceti. Měl krátké tmavé vlasy a ve tváři zamračený výraz. Díval se na Michala a čekal na odpověď.

„Podle mě by to bylo dost nezdvořilý vůči všem těm lidem okolo, kteří prahnou po tom, aby mohli poslouchat všechno, co říkám," odvětil Michal sladce a všichni lidé, co na nás po celou dobu zírali, se snažili tvářit, jakože se starají o sebe. „Museli by potom napínat uši. A já chci být vůči nim zkrátka co nejvstřícnější."

„Hm," zabručel muž. „Ale já na to zvědavej nejsem."

„Ale já ano," usmála se jedna postarší dáma, která seděla u stolu za námi. „Ten kluk má skvělý smysl pro humor."

„Ah, děkuji," zazářil Michal a poslal té dámě vzdušnou pusu.

Ona se zahihňala jako malá školačka a ze srandy na něj mrkla.

Následně se stalo něco, co jsem nechápal. Michal se začal na férovku bavit téměř s každým, kdo seděl u sousedních stolů. Kromě toho nabručenýho pána, samozřejmě.

Nerozuměl jsem tomu. On má v sobě zkrátka něco, co ho činí výjimečným. Najde si přátele vlastně i tehdy, když se baví jen se mnou.

Začínám pochybovat o tom, že je Michal vůbec z této planety.

O den později~

„Máte to tu hrozně hezký."

„Díky."

„Muselo to stát hromadu peněz."

„To Michal neřeší."

„Se máš."

„Asi jo."

Sestra se na mě usmála a objala mě. „Chybíš mi. Doma je bez tebe strašná nuda. Přijdu si jako jedináček."

„Terko, na to nemysli. Teď jsme spolu," pověděl jsem a napil se čaje.

„Jen je mi líto, že jsme se s Michalem pozdravili jen ve dveřích."

„Tak snad příště. Nemáš to z domova zas tak daleko, někdy zase můžeš přijít."

„No, to brzy nebude zas taková pravda," posmutněla Terka.

„Proč?"

„Stěhujeme se na druhou stranu města. Tam to nebudu mít tak z ruky."

„To jsem netušil," vyhrkl jsem zmateně.

Rodiče mi o tom vůbec nic neřekli. Ne, že bychom si psali nebo volali, nicméně v kontaktu jsme a tohle mi přijde jako informace, která by stála za zmínku.

„Oni se tím moc nechlubí. Ale táta přišel o práci a celkově teď nemáme moc peněz. A tak se stěhujeme někam na sídliště do panelálu. A tam rozhodně nebudou tak luxusní byty jako tady."

„To mě mrzí. Uvažoval jsem o tom, že bych rodiče pozval na návštevu i sem. Ale když budete bydlet dál, tak spíš ne."

„Mohli by jet autem."

„Nechci, aby se kvůli mně obtěžovali."

„Řekla bych ti, že to přeháníš. Ale znám rodiče. I teď má na tebe táta řeči."

„Vážně?" usmál jsem se smutně.

„Vážně. Prý jsi od nás utekl, aby ses vyhnul starostem."

„To je hezký," ocenil jsem tátova slova.

Už jsem se tak nějak smířil s tím, že z nás nebude ten typ otce a syna, který spolu zajde na fotbalový zápas, do kina nebo do restaurace.

Následně jsem se obrátil k Terce. „A co ty, pořád na Wattpadu píšeš ty svý Larry fanfikce?"

„Jasně," zasmála se. „Mimochodem, nechtěl bys tam taky něco napsat?"

„A co jako?"

„Nějaký příběh."

„Tak jasně, že příběh. Ale o čem?"

„Co třeba o tvým životě?"

„A není to trochu klišé?"

Zasmála se. „Přijde ti tvůj život jako klišé?"

„Občas."

„Věř mi, že některé příběhy na Wattpadu jsou mnohem větší klišé, než tvůj život. Být tebou, tak do toho jdu."

„Fajn," přikývl jsem. „Večer si ho stáhnu a zkusím to."