Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Dokonalý den? - Část čtvrtá

Druhá kapitola za dnešek

„Hned po škole za tebou přijdu," usmál jsem se do telefonu. Přestože to Richard nemohl vidět, já náhlému návalu emocí naopak nedokázal zabránit.

„Už se těším," ozvalo se z mobilu hlasem kluka, kterým momentálně žiju.

„Tak se zatím měj."

„Ty taky."

Ukončil jsem hovor a vydal se za ostatníma do šatny. Jako poslední hodinu nás čekal tělocvik.

Na něj máme učitelku Schwarzovou. Je celkem přísná, ale spravedlivá.

Převlékli jsme se a šli do tělocvičny.

„Tuhle hodinu si zahrajeme vybíjenou," oznámila nám učitelka, když už jsme stáli v pozoru. „Nejprve ale dáme rozcvičku. Adriano, dneska ji máš na starost ty."

***

Jak hodina plynula, cítil jsem blížící se konec, se kterým přicházela i radost. Konečně pryč z toho ústavu.

Se zvoněním jsme skončili. Ani jsem se nepřevlíkal do toho, v čem jsem přišel, venku už bylo dost teplo. A Richard opravdu nebude řešit, co mám na sobě.

Navíc to u něj ze sebe brzy sundám.

Ke paneláku, kde Richard bydlel, jsem došel akorát včas. Když jsem totiž vycházel schody, uslyšel jsem kapání deště na okna.

A Richard zřejmě uslyšel mě, protože otevřel dveře dřív, než jsem stihl zaklepat.

„Ahoj," usmál se.

„Čau."

„Pojď dál."

Vyzul jsem si boty a vstoupil na chodbu.

„Ahoj, Leoši," pozdravil mě Richardův taťka, taková veselá kopa. „Jak ti dupou králíci?"

„Ále... jde to," zasmál jsem se a vydali jsme se s Richardem nahoru do jeho pokoje.

„Co škola?" optal se mě se zájmem.

„Už jsi jako můj táta."

„Vážně?"

„Jo."

„A nechceš spáchat incest?"

Vyprskl jsem smíchy. „Občas je Richarde fakt lepší, když seš ticho."

„Nechci být ticho," zaprotestoval.

Pomyslel jsem si, že si dneska nějak věří, ale nedal jsem své pocity najevo.

„Já tě ale umlčím," ušklíbl jsem se a políbil ho.

Líbáním to neskončilo. Ostatně tak to nikdo z nás ani nechtěl.

Později jsme si pustili film, Richard ze zdola přinesl popcorn a chipsy.

Zdálo se, že to bude dokonalý den.

„Co kdybychom zase zašli do baru?" promluvil Richard do ticha, když film skončil.

Ale opravdu se to jen zdálo.

„Klidně," přikývl jsem.

A to jsem neměl dělat.

„Tak jdeme."

Nebo snad ano?

„Jasně."

Možná, že to bylo dobře. Možná, že to tak osud chtěl.