Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Problémy i radosti

Druhá kapitola za dnešek

Bohužel se ukázalo, že to Marcel myslí vážně. Dokazoval mi to celý následující týden, kdy se mě při každé příležitosti snažil ponížit. Jednou, když měl rozdávat sešity, tak ten můj hodil vedle lavice, abych se pro něj musel sehnout, když jsem měl službu na tabuli, naschvál na ni čmáral a když jsme měli tělocvik, schoval mi boty pod židli v šatně. Tvářil jsem se, že ty jeho naschvály vůbec nevnímám, nedával jsem mu podle mě žádnou záminku, aby to dělal dál. Přesto pokračoval.

Už si toho všiml i Dušan a divil se, proč s tím nic nedělám.

„A co bych s tím měl jako dělat?"

„Můžeš to třeba říct učitelce nebo rodičům."

„Sám jsi mi říkal, že je Marcelův táta dost vlivnej člověk. Sotva by s tím učitelka nebo ředitel dělali něco, co by fakt pomohlo. A rodiče? Táta by mi řekl, ať ho zmlátím. A máma by mi asi poradila to samý, co ty: říct to učitelce."

„Tak ho zmlať," navrhl mi napůl ze srandy Dušan.

„Jasný," ušklíbl jsem se. „Jenže zmlátit Marcela znamená, že musíš nejdřív zmlátit Borise... Vždyť to je něco jako jeho gorila, ne?"

„To je fakt," zasmál se Dušan, ale potom se zatvářil nešťastně. „Ale nemůžeš to takhle nechat."

„Co mi zbývá...?"

Tento rohovor jsme vedli cestou na autobus. Dušan to měl totiž ještě dál, než já. A kdyby měl jít pěšky, nejspíš by mu to trvalo přes dvě hodiny. Tento den jsme skončili asi o půl hodiny dřív, za což jsme byli rádi.

Zapálili jsme si a čekali, když vtom k nám přijel autobus s lidma, co měli vystupovat. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby mezi nima nevystoupil i jeden jistý blonďák.

On netušil, že jsme skončili o trochu dřív a tak se chtěl nejspíš vydat před mojí školu, aby na mě mohl počkat. Musel jsem se usmát.

„Co je?" nechápal Dušan.

„Asi pojedeš sám. Budu muset jít," objasnil jsem to a vydal se směrem k Richardovi.

Když mě spatřil, překvapeně ze sebe dostal: „Myslel jsem, že jsi ve škole."

„Skončili jsme dřív."

„Kdybych tě teď nepotkal, čekal bych tam na tebe až do zítřka, uvědomuješ si to?"

Zasmál jsem se. „Jo."

„Víš, že je tady v okolí fakt dobrá restaurace?" změnil Richard téma.

„Nevím...?"

„Vezmu tě tam," uculil se Richard a chytl mě za ruku.

Pevně jsem ji stiskl a cítil se skvěle. Radost mi lehce zkazilo to, že jsem spatřil, jak míjíme Marcela a Borise. Netušil jsem, jestli nás viděli, ovšem v tu chvíli mi to bylo jedno.