Jmenoval se Leoš (LGBT) ✓

Zkaženej zeměpis a školník

Druhá kapitola za dnešek

Den nato mi konečně opravili mobil a tak jsem Patrikovi vrátil ten jeho. Upřímně jsem byl rád, že mám svůj mobil konečně u sebe, protože i když ten Patrikův nebyl špatnej, byl jsem prostě zvyklej na ten svůj.

Dnešek vypadal ohledně školy dost dobře. Neměli jsme tělocvik a ani jsme z ničeho neměli psát. Přesto se ale stalo něco, co nikomu z nás nezlepšilo náladu. Na poslední chvíli jsme se od třídní dozvěděli, že naše zeměpisářka onemocněla a bude nás suplovat Hájek. Byl jsem z toho celkem nesvůj, protože jsem se strašně bál toho, že ten chlap vytáhne něco z toho, co jsem mu říkal v kabinetě a uslyší to celá třída.

„Vztyk," zavelel Hájek, jakmile vstoupil do třídy. Přišel přesně se zvoněním a já měl pocit, že ten magor snad čekal před dveřma, aby to stihl takhle načas.

„Prej vás mám suplovat zemák, takže si nalistujte stránku padesát v učebnici! Máte tam mapu Evropy. Překreslete ji na papír A4 a vypište tam hlavní města! Pak mi to odevzdáte!"

„Můžu ty papíry rozdat?" přihlásil se Patrik, který měl službu.

„Cože?! Měli jste je mít rozdaný už dávno před hodinou!" zakřiček Hájek zcela nesmyslně, protože my jsme přeci nevěděli, co bude chtít tuto hodinu dělat a že je budeme potřebovat.

„Aha," odvětil inteligentním tónem Patrik a já měl co dělat, abych se nerozesmál.

„No tak je rozdej, na co čekáš?!" zaburácel Hájek a Patrik se pustil do rozdávání.

Podíval jsem se na hodiny, abych zjistil, jak dlouho budu muset toho pitomce ještě trpět.

„Kam to čumíš?!" obořil se na mě Hájek, přesně tak, jak jsem očekával.

„No na vás určitě ne," odpověděl jsem, načež se půlka třídy zasmála.

„Ty... ty jeden...!" vztekal se Hájek a roztřeseným prstem ukázal na dveře. „Mazej za dveře, ty prevíte drzá!"

Pokrčil jsem rameny a odešel. Neměl jsem ale v plánu tam zůstávat. Šel jsem do kabinetu školníka, který tam právě četl noviny.

„Leoši, už zase?" nadzvedl obočí, když mě spatřil. Ani jsem nemusel otevřít pusu a už věděl, co chci.

„Prosím, pane školník, nebuďte zlej."

„No jo, furt," řekl, zvedl se ze židle a došel ke stolu, kde ležely klíče. Podal mi je a šeptl: „Nech mi je pak v zámku, jasný?"

„Jasný," přikývl jsem a vydal se dolů po schodech až k šatnám. Odemkl jsem tu naší třídy, oblékl se a klíče nechal v zámku, jak po mně chtěl školník.

A potom jsem se vydal domů.