Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-XCIV-

Další den ráno Hoseoka probudil zvonek. Celý zmatený se posadil na posteli. V noci se, stejně jako celý týden, budil kvůli nočním můrám, takže byl nevyspaný a dezorientovaný. Ale alespoň nesmrděl, protože si včera večer dal sprchu a dokonce si umyl i zuby, jak mu Yoongi napsal. V teplákovce, kterou měl na sobě celodenně, se vyplahočil z postele. Dával si načas, doufal, že kdokoliv, kdo se rozhodl mu zazvonit na byt, si svou návštěvu rozmyslí.

Cestou omylem zakopnul o prázdnou krabičku od instatního ramenu. Zamračil se a odkopl ji bokem. Ale vyhodit ji ho nenapadlo. Ke dveřím se dostal až o pět minut později, což bylo ještě pořád rychlé. Většinou, když se vzbudil, ještě nějakou dobu koukal do stropu a snažil se nastartovat mozek. Teď ale přepnul na rozespalý zombie mód.

„Kdo je?" zeptal se ranním chraplavým hlasem - přistihl se, že promluvil po dlouhé době. Odkašlal si a opřel se čelem o dveře. Mohl se kouknout kukátkem, ale zvedání ruky mu přišlo moc namáhavé. Chtěl se vrátit do postele a zůstat v ní opět celý den.

„Jungkook," ozvalo se za dveřmi naléhavě. Na důkaz toho třešňovlásek znovu urputně zazvonil. Rukou se opíral o futra u dveří a prsty poklepával na dřevěnou desku dveří.

„Cože?" Tohle Hoseoka probralo - alespoň do takového stavu, aby nebyl líný se podívat skrz kukátko. Přede dveřmi opravdu stál Jeon Jungkook v celé své kráse. „Uh, co chceš?" zamrmlal zmateně a musel několikrát zamrkat, aby zahnal slzy, které se mu samovolně tlačily do očí.

„Abys mi otevřel," povzdechl si Jungkook, „budu klidně zvonit donekonečna, tak si to rozmysli." Znovu zmáčkl zvonek, tentokrát ho držel o něco delší dobu. „Chtěl bych tě vidět, stýská se mi po tobě."

„To není pravda," popřel to Hobi okamžitě slabým hlasem, že si ani nebyl jistý, jestli šel přes dveře slyšet. „Běž pryč."

„Že není? Se koukni, kolik máš ode mě zpráv. Kdybys mi odepsal, nemusel bych sem přijít. Otevři mi ty dveře, Hoseoku, nebo půjdu za Taehyungem, aby mi dal klíče." Jungkook nechtěl vyhrožovat, ale potřeboval se nutně ujistit, že je Hoseok v pořádku v rámci možností.

„Klíče jsou doslova v květináči," podotkl Hobi, zatímco mu po tváři stekla slza. Slyšet Taehyungovo jméno pro něj bylo těžké a otvíralo to rány. Už včera to bolelo, když si psal s Yoongim. Sice se nakonec ve výsledku cítil o maličko líp, ale tohle ráno mu přišlo stejné jako ty předchozí - smutné a nekonečně zoufalé.

Jungkook se rozhlédl kolem sebe, ale žádnou květinu neviděl. Navíc mu nesedělo, že by někdo tak zodpovědný, jako byl Taehyung, nechal klíče v květináči. Usoudil, že pokud tam opravdu jsou, tak je tam dal Hoseok bez vědomí svého přítele. Tedy bývalého přítele.

„Otevři mi, Hoseokie, prosím..." poklepal prsty na dveře. „Nechci se tam dostávat násilím."

Cvakl zámek a dveře se opravdu otevřely. Hnědovlásek ale nečekal, než Jungkook vejde, prostě se otočil a vydal se zpátky do postele. Bylo mu jedno, pokud ho vykrade nebo ty dveře nechá otevřené. I kdyby se ho zkusil zabít, bylo by mu to jedno. Naštěstí to ale neznělo moc pravděpodobně.

Jungkook rychle vtrhl dovnitř, aby si to Hoseok náhodou nestihl rozmyslet a znovu mu nezabouchl před nosem. Nenechal ho odejít daleko, popadl ho za ruku a přitáhl si ho do objetí, ve kterém ho pevně stiskl.

Čekal, že se bude chvíli Hoseok vzpouzet, ale že mu to vydrží tak dlouho, ho šokovalo. Nakonec se přece jen uklidnil a obmotal kolem něj ruce zpátky. Jungkook mu zabořil nos do vlasů - k jeho překvapení voněly - a vtiskl mu do nich malou pusu.