Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-VII-

Hoseok se nacházel v Jiminově bytě. Byl až po nos zahrabaný v peřině a ani za boha nebylo možné ho vytáhnout z postele.

„Hoseokie, vylez z té postele, udělal jsem ti snídani," Jimin si zoufale zajel rukou do vlasů. Na jeho posteli ležela mrtvola, která shodou okolností připomínala jeho nejlepšího kamaráda.

„Nwe," ozvalo se z mrtvoly nespokojené zamručení.

Hobi měl šílenou kocovinu, ale přitom vlastně nic moc nevypil. Tedy nebylo to takové množství, které by normálního člověka byť jen opilo, natož aby z toho ráno trpěl kocovinou.

A co hůř, cítil se strašně nejen fyzicky, ale i psychicky. Bolela ho hlava a taky srdce. A vlastně úplně všechno. Prázdný pohled upíral na strop, nebylo na něm nic zajímavé, ale jemu v tuhle chvíli přišlo všechno lepší než starostlivá tvář Jimina.

„Musíš něco sníst," Jimin se k němu posadil na postel a prsty mu prohrábl vlasy. Věděl, že to má rád. „Mám zavolat Taemu, aby pro tebe dojel? Nebo chceš odvézt ode mě? Řekni si, Hoseokie."

„Nic nemusím," zabrblal Hoseok nepříjemně. Nechtěl být na Jimina vyloženě hnusný, vyjelo to z něj samo, aniž by o tom přemýšlel. Povzdechl si a zakryl si obličej rukama. Cítil se pod psa jak nikdy. „Taehyung by mě zabil," konstatoval fakta.

Taeho by obtěžovalo se o něj starat při kocovině, za kterou si v podstatě mohl sám. A navíc mu jeho emoce a pocity, které byly nějakou dobu v úplném útlumu, se probojovávaly na povrch a jemu bylo jasné, co to znamená - nezadržitelně začíná jeho epizoda, pokud ještě nezačala, a bude to už jen horší.

„Nezabil by tě, spíš vynadá mně," pousmál se Jimin smutně. „Ale včera to bylo super, ne? Seznámil ses s Jungkookem! Konečně znáš nějakého kamaráda svého kluka, Hoseokie."

Jimin nenáviděl, co s Hobim občas alkohol dělal. Věděl, že by ho pít neměl, ale nebylo to striktně zakázáno, a co není zakázáno, to se může. Jen jeho tělo sem tam nereagovalo zrovna dobře, a to bohužel i v tomhle případě.

Stejně si ale stál za svým. Hoseok přece nemůže trávit celý život ve strachu z toho, co s ním udělá jedna nebo dvě sklenky vína. Byl mladý, krásný, chytrý a velmi talentovaný muž. Jimin jen chtěl, aby si užíval života jako každý jiný. Stálo to za to.

„No, tak tebe zabije taky, to je fakt výhra," zaskučel Hobi zpod rukou. Světlo v pokoji se mu zdálo ostřejší než kdy jindy. „Ale asi máš pravdu..." připustil, ačkoliv si již nepamatoval, jaké to bylo. Věděl, že byl šťastný, ale přišlo mu to cize. Jako by to vůbec necítil on.

Jungkook se mu ale zdál sympatický. Sice některé jeho vtípky byly až moc, ale na to by se dalo zvyknout. Navíc byl na něj hodný a choval se k němu velmi přátelsky, což Hobi trochu nechápal, protože se osobně neznali, jen o tom druhém slyšeli z vyprávění Taeho.

„Mám mu teda napsat, aby přišel? Chtěl bys ho teď tady?" povzdechl si Jimin tiše. Mnohem radši by si tu Hobiho nechal a hezky se o něj staral, jenže věděl, že od toho tu je někdo jiný. Nebo by tu od toho aspoň měl být. Jenže už teď věděl, že Taehyung se akorát naštve. Vlastně mu to ani nezazlíval, prostě se jen o svého přítele bál.

„A koho?" ozval se Hoseok, vytržen z myšlenek na Jungkooka. Opatrně vykoukl ze svého bezpečného rukového úkrytu a zadíval se na Jimina.

„No Taehyunga? Koho jiného?"

„Uhm, no, jo, Taeho." Najednou ho přepadl hrozný pocit viny. Přesně - koho jiného? Však měl hned vědět, že Jimin myslel Taeho, vždyť je jeho přítel! Hoseok se znovu zahrabal do peřiny. Jeho hruď se znenadání sevřela, až zalapal po dechu. Přes týdny, kdy necítil vůbec nic než prázdnotu, zapomněl, jak nepříjemné je mít pocity.