Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-XLIII-

Namjoon nervózně přešlapoval na místě. Stál na kraji parku, který se nacházel poblíž jeho kolejí a čekal na Seokjina, který měl už desetiminutové zpoždění. Trochu se děsil, co se stalo, protože Jin vždy chodíval včas. Ani mu nenapsal, nezavolal.

Seokjin stál u parku a zamračeně se rozhlížel kolem sebe. Nelíbilo se mu, že Namjoon už deset minut mešká. Znovu zkontroloval telefon, ale žádná zpráva mu nepřišla, tak se rozhodl, že mladšímu zavolá. Ten mu k jeho překvapení hovor vzal téměř okamžitě - musel mít mobil zrovna v ruce, jinak si to Jin vysvětlit neuměl.

„Haló? Jinnie? Jsi v pořádku?" vychrlil ze sebe Joon hned, jak se navázalo spojení.

„Já ano," zamračil se Seokjin (neměl rád nedochvilnost). „A ty taky zníš v pořádku, tak kde jsi? Začíná mi být trochu zima, jak tu stojím," přehodil si telefon do druhé ruky a volnou ruku zastrčil do kapsy.

„Cože?" nechápal Namjoon. „Kde stojíš? Já tady totiž taky stojím a nikde tě nevidím... čekám na tebe."

Začal se otáčet kolem své osy jako planeta, protože mu nešlo do hlavy, že by si svého kolegy nevšiml už dobrých deset minut. Jenže nikde ho neviděl. Pravděpodobnost, že by se schovával za stromem, když ho hledá, byla nulová.

„To není možné, já tu stojím sám. Jediný, kdo tu je, tak nějaká stará paní s pejskem, se kterým si Salgu hraje," odpověděl Seokjin. Pro jistotu se celý otočil, aby se ujistil, že Namjoona jen nepřehlédl.

„Ale... tady nikdo rozhodně není," namítl Joon a nechápavě nakrčil obočí. Rozhlížel se kolem sebe jako blázen, ale bylo mu to k ničemu. Pak ho něco osvítilo: „Že ty stojíš na jiném konci parku, Jinnie?" povzdechl si.

„Stojím u vchodu, který je nejblíž ke mně domů," zamračil se Seokjin. Doteď ho nenapadlo, že by mohl Namjoon myslet jiný vchod do parku, když se domlouvali. „Je tu socha nějakého chlapa bez ruky? Nejsem si jistý, je to hodně matoucí socha, nikdy jsem ji nepochopil." Seokjin se potichu zasmál. Pokýváním se rozloučil se stařenkou, která se rozhodla z procházky pomalu vrátit domů.

„Co tím chceš říct?" vyjekl Namjoon okamžitě. Byl otřesen Jinovou příšernou znalostí dějin jejich vlastní země. „Myslíš tu velmi krásnou, úžasnou a umě vytesanou sochu krále Sejonga?!"

„Jo, jasný, přesně tu," protočil starší očima, „radši mi řekni, kde jsi ty? Chci se s tebou potkat, k telefonování jsem mohl zůstat doma." Znovu si přehodil telefon do druhé ruky a tu volnou zastrčil do kapsy. Byla zima.

„Jo, jo, však jsem už na cestě, byl jsem na druhé straně," zasmál se fialovolásek - vlasy ale skrýval pod zimní čepicí. Ačkoliv byl listopad, byla větší zima než v lednu. Namjoon už dokonce vytáhl ze skříně svou zimní vyteplenou bundu a nosil hrubé ponožky, to ale čistě z lenosti koupit si pořádné boty.

„Mám ti jít naproti?" zeptal se Jin s myšlenkou, že se aspoň zahřeje.

„Pokud chceš... ale nechci se minout, radši zůstaň, kde jsi, za minutku tam budu," zaculil se Namjoon do telefonu a přidal do kroku.

„Dobře," povzdechl si Seokjin, přešlápl z jedné nohy na druhou. V hlavě už plánoval, že spíš než na dlouhou procházku, půjdou k němu domů, aby venku nenastydli.

„Už tě vidím!" zahlásil Joon nadšeně, jeho dlouhé nohy byly v tuto chvíli výhodou. Tipl hovor, mobil hodil do kapsy a mával oběma rukama na Jina.

„Půjdeme se ke mně zahřát, mám ze zadku kluziště," prohlásil Seokjin po příchodu Namjoona místo pozdravu. Obě ruce si schoval do rukávů a ruce v rukávech ještě zastrčil do kapes. Znovu přešlápl na místě a zavolal si Salgua k sobě.