Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-CXXI-

Den Jiminova odletu se blížil mnohem rychleji, než by si Hoseok přál. Ani nemrkl a byl konec března, a on byl na cestě na letiště, aby se se svým nejlepším přítelem rozloučil na (minimálně) tři měsíce. Stále ho děsila představa, že nebude Jimina vídat každý den v práci. Že k němu domů nebude moct zajít kdykoliv bude potřebovat. U koho seženu objetí, když se pohádám s Jungkookem? ptal se neustále sám sebe.

A tak stál v obrovské budově Seoulského letiště. Jungkook ho držel za ruku, zatímco si Hobi povídal s Jiminem kráčejícím po jeho boku. Kufry s věcmi, které si bral s sebou do Kalifornie, už byly odbavené a do odletu jeho letadla zbývaly asi dvě hodiny. Bylo to smutné, ale nikdo z nich až tak smutný nebyl, protože Jimin přísahal na malíček svojí nohy, že jim bude psát a volat a videochatovat a posílat dopisy (americké sladkosti k tomu).

„Nebojíš se?" zeptal se Hoseok svého kamaráda, když přes tlusté sklo letištní budovy uviděl velká letadla. Některá se pohybovala, některá stála a čekala na pasažéry. Hobi nikdy neletěl letadlem - pokud někam cestoval, vždy to bylo po zemi nebo po vodě.

„Proč bych se měl bát? Letadla jsou bezpečnější než auta," ujistil Jimin Hoseoka se širokým úsměvem na rtech, nedokázal potlačit své nadšení z blížícího se setkání s Halsey. Znovu zkontroloval hodiny, dělal to každých pár minut.

„Ale auta neváží několik tun a nepoletují si vzduchem..." argumentoval pohotově a trochu zatáhl Kooka za ruku, aby ho jeho milovaný podpořil.

Jungkook předstíral, že si Hoseokova zatáhnutí a prosebného pohledu nevšiml, protože on sám letadlům velmi důvěřoval a rozhodně pak nechtěl jet domů s uraženým Hoseokem.

„Auta váží několik tun," opravil ho Jimin s povzdechem, „a nemusíš se o mě bát. Letadlo bude v pořádku a já ti napíšu. Hned jak přistanu za oceánem, než nastoupím do druhého letadla. A i po konečném přistání v Kalifornii. Slibuju," ujistil ho. Samotnému se mu příčilo, že bude muset přesedat, ale jiný spoj nenašel. Aspoň nemusel přejíždět autobusem na jiné letiště.

„No ještě abys nenapsal," zašklebil se na něj Hoseok.

„A zavolám ti," zopakoval naučenou frázi, kterou do něj Hoseok hustil už několik dní v kuse. „I když pro mě bude noc, tak ti zavolám."

„I když budou třeba čtyři ráno, zemětřesení a z nebe budou padat netopýři?"

„I kdyby byla v Kalifornii zombie apokalypsa," zasmál se Jimin. „Jungkookie tě po cestě zpátky vezme na zmrzlinu."

Jungkook zmateně zamrkal, zaslechl své jméno a tím se vrátil zpátky do reality. Neměl tušení, o čem je řeč, ale tupě přikývl, protože Hoseok vypadal, že na to čeká.

„Joo!" vyjekl Hobi nadšeně, díky čemuž si Kook mohl oddechnout. „Taky ti budu volat. Ale musíš to zvednout, i kdyby byla v Kalifornii apokalypsa," zasmál se nazpátek.

„Dobře, pokusím se to zvednout pokaždé. Pusť ho, Kookie, chci ho pořádně obejmout," zaculil se Jimin na třešňovláska.

Hobiho rty se roztáhly do upřímného úsměvu s ďolíčky. Vymanil svou ruku z Jungkookova něžného sevření a pevně Jimina obejmul kolem ramen, namáčkl se na něj jako koala. Bude mu chybět. Už teď mu chyběl. Neskutečně. Bude se mu stýskat jako dítěti na škole v přírodě po mamince.

Jungkook je s úsměvem na rtech pozoroval. Bylo mu hezky, i když věděl, že i jemu bude Jimin chybět. Hodně se sblížili za těch pár měsíců, troufal si říct, že mu byl po Taehyungovi (a samozřejmě Hoseokovi) nejbližší ze všech. Těšil se na několik následujících týdnů - povedlo se mu přesvědčit Hoseoka, aby s ním jel domů a on ho mohl představit netrpělivé rodině. Hobi dlouho odmítal, nikdy ho nikdo rodičům nepředstavil a bál se, že by mohl udělat ostudu. Nakonec Jungkookovu štěněcímu pohledu podlehl.