Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-CXVI-

Hoseokovo rozhodnutí přestat brát veškeré předepsané léky šlo podle plánů. Možná. Prvních pár dní byl přesvědčený, že to je to nejlepší, co mohl udělat. Všechno šlo skvěle, úplně stejně, jako by prášky bral. Jungkook o ničem nevěděl - nikdo o tom nevěděl, ani Jimin, který už s Halsey dokonce naplánoval datum, kdy odlétá na zkušební dobu do Kalifornie.

Jenže jak dny ubíhaly, stávalo se, že byl ze všeho hned rozhozený a nebylo jednoduché se opět vrátit do mindsetu, který si snažil udržovat. Začal mít noční můry, dost nepříjemné noční můry, některé s Taehyungem, některé s Jungkookem a někdy tam byli oba dva. Dokonce se tam objevil i Yoongi a Jimin (ten pouze v podobě zmutované příšery s tělem Halsey). Probouzel se ve studeném potu i uprostřed noci a ráno býval nevyspaný, což se také odráželo na jeho myšlení, které místy ztrácelo smysl a nebo se vytráceno úplně a on prostě zničehonic zmrznul v časoprostoru.

Ale i tak zvládal víceméně obyčejně fungovat. Nebo si to tak alespoň myslel, protože zapomněl, jaké to vůbec bylo předtím. Stalo se to pro něj novým obyčejným chováním, a to i během tak krátké doby. Měl za to, že si Jungkook ničeho nevšiml, třebaže se pohyboval na emocionální horské dráze. Tedy až do dne, kdy spolu lenošili na sedačce v Hobiho bytě, dívali se na nějakou nekvalitní televizní reality show a Hobi nepřestával klepat nohou o zem ani po tom, co ho mladší několikrát požádal, ať toho nechá.

„Lásko, stalo se něco?" vzdal to nakonec Jungkook. Natáhl se pro ovladač a vypnul na televizi zvuk, aby ji nemusel překřikovat. Sednul si na gauči čelem k Hoseokovi a položil mu ruce na kolena. Moc dobře věděl, že se s ním v posledních dnech něco děje. Byl samozřejmě zvyklý na střídání nálad, ale teď jako by to bylo horší než dřív. Ještě ho v takovém stavu nezažil, a tak se o něj bál.

„Ne, proč?!" vypálil po něm Hoseok omylem, načež na něj zmateně a omluvně zamrkal.

„V posledních dnech na mě působíš nesvůj," vysvětlil Jungkook.

„Podle mě jsem nikdy nebyl svůj." Položil svoje ruce na ty třešňovláskovy, ale neposunul je pryč, jak měl původně v plánu.

„Byl jsi víc svůj než teď," namítl třešňovlásek smutně. „Jestli tě něco trápí, tak mi to řekni, Hoseokie. Chci ti jen pomoct."

„V pohodě, nic mě netrápí. Asi jen další epizoda," zavrtěl hlavou a složil si nohy do tureckého sedu, čímž Kooka přiměl stáhnout své ruce zase k sobě.

„Mohu jít na příští terapii s tebou?" Jungkook sledoval Hoseokovu tvář z profilu a připadala mu naprosto úchvatná. Mohl by se na něj dívat celé hodiny a neomrzelo by ho to. Teď ale sám v sobě řešil, jak ze staršího vytáhne, co se stalo. I Jimin říkal, že se něco děje, protože takhle normálně nereaguje. Jungkooka to trápilo.

„Tak pokud chceš..." Po očku se na něj podíval, ale pak se znovu zadíval skrz obrazovku televize. Pořad, který v ní šel, ho zas tolik nezajímal a moc ho nesledoval, protože se ztrácel ve svých myšlenkách. Trochu mu přišlo, že k němu mluvily, ale nedokázal to rozlišit od vnitřního hlasu, co měl každý, a tak to neřešil.

„Děkuju," usmál se Jungkook zeširoka. Přitáhl si Hobiho za ramena do náruče a společně je svalil na gauč. Nechal ho částečně ležet na sobě, na tváři ho pošimraly Hobiho vlasy, a tak mu do nich rovnou vtiskl pusu.

„Proč tam vlastně chceš jít?" zeptal se ho po několika tichých vteřinách, kdy leželi v objetí a on nebyl schopný se zrelaxovat, protože byl (nejen) vnitřně velmi napjatý, jako by na něco čekal. Ale nevěděl na co.

„Jen tak? Kdysi jsi říkal, že tam s sebou můžeš brát kamarády nebo přítele. Jsem tvůj přítel, no ne?" zasmál se, protože měl za to, že k něčemu takovému zrovna dvakrát důvody nepotřebuje. Prostě tam jen chtěl pro Hoseoka být.