Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-XLV-

Taehyung se do auta vrátil potichu. Počkal, až dodávka odjede, a až pak, tentokrát opatrně, vyjel na cestu. Do konce cesty už nikdo nepromluvil. Tae pomalu zacouval na parkovací místo a vypnul motor.

„Promiň, bolí tě něco?" zeptal se Tae starostlivě. Prolomil tak tíživé ticho a nepříjemnou hustou atmosféru, která se v autě vznášela.

„Ne," Jimin uraženě zafuněl nosem, „ale mohl jsi mě kvůli své debilitě zabít." Hlas se mu zlehka chvěl, ale ne tak, aby si toho Tae všiml - nebo v to alespoň doufal.

„Mrzí mě to, Jimine, tohle jsem nechtěl," Tae vydechl vzduch plic - a že ho tam bylo požehnaně. Pořádně nevydechl od chvíle, co znovu rozjel auto.

„Dobře," několikrát pokýval hlavou. „Jo, dobře, alespoň jsme si kvit."

„Kvit? Nikdy jsi mě málem nezabil, zase si tak nefandi." Taehyung se snažil odlehčit situaci, ale nebyl na takové věci dobrý. Rychle vystoupil z auta, kde aspoň nabral čerstvý vzduch, a čekal na Jimina.

Jimin ho následoval. Chvíli bojoval s pásem, protože byl stále otřesený a jeho ruce odmítaly všechno zvládat na první pokus. Jakmile se dostal na vzduch, zhluboka se nadechl a prohrábl si vlasy.

„Vyjde to nastejno, asi," pokrčil rameny.

Tae zamknul auto a rozešel se směrem do kavárny, ignorovav Jiminovu poznámku. Uvnitř to bylo jiné, než si pamatoval. Zeď měla nové dřevěné obložení a stoly byly tmavší. Posadil se ke stolu v rohu, protože tam na ně bylo nejméně vidět. V kavárně totiž bylo hodně studentů a on nechtěl vyčnívat. Navíc se bál, že by ho někdo poznal. Nestál o pozornost.

Posadili se k jednomu ze stolů v rohu. Bylo tam docela soukromí, na to, kolik lidí se v místnosti nacházelo. Jimin celou dobu mlčel, než přišla obsluha a oni si objednali pití.

„Chtěl ses sejít," začal Tae konverzaci, protože Jimin se k tomu očividně neměl. Ne že jemu by se chtělo, ale odvést téma od jeho přešlapu v autě se jevilo jako dobrý nápad.

„To chtěl," potvrdil Jimin a zadíval se Taehyungovi do očí. Stále se úplně neuklidnil, ale s hrnečkem ovocného čaje v rukou se mu to už zdálo lepší. Nemyslel si, že by ho dokázala rozhodit taková maličkost. I když... zas taková maličkost to nebyla. Jenže Taehyung měl pravdu - chtěl s ním mluvit, tak s ním mluvit bude.

„Proč ses chtěl potkat, Jimine?" zeptal se Tae na jeho poměry docela plaše. Lžičkou si zamíchal bílý čaj, který si nechal připravit. „Všechno podstatné už jsme si napsali, řekl bych."

„Protože přes zprávy zníš jako arogantní kretén," řekl Jimin lhostejným tónem, jako by to bylo jasné.

„Dovol? Včera jsem k tobě byl milý, normálně jsem ti odepisoval," protočil očima mladší. Místo toho, aby Jimin ocenil, že se s ním vůbec baví, se tu bude takhle povyšovat?

„Milý?" Jimin překvapeně nadzvedl obočí. „Pak jo, ale prvně... to je jedno. Však víš, že mi přijde stupidní, že se takhle nenávidíme i po letech kvůli tomu, jaký jsem byl na střední."

„Jsme každý úplně jiný člověk. Vždyť se na nás podívej, už na první pohled jsme rozdílní. Nemáme jediný důvod být přáteli nebo něčím podobným." Tae si na stole složil ruce do stříšky. „Nikdy ses mi za to neomluvil, Jimine, až včera. Řekni mi jediný rozumný důvod, proč bych tě neměl nenávidět," vyzval ho.

Jimin si povzdechl. S odpovědí si dával načas - přestože nad tím přemýšlel celý den, nebyl si sám jistý, co od Taehyunga chce. Snad jen vyřešit starou křivdu a trochu se usmířit už jen kvůli Hoseokovi, který jejich hádky opravdu neměl rád.