Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-XIII-

Yoongi si po dlouhé době připadal zase jako člověk a ne jako světové zklamání spící u popelnic. Namjoon se ukázal jako velmi štědrý a milý člověk. Poskytl mu střechu nad hlavou, i když to bylo vzhledem k pravidlům koleje nepřípustné, teplou sprchu a oblečení ze své skříně (které mu sice bylo o dvě čísla větší, ale oversized se teď nosilo a hlavně to bylo čisté a voňavé) a svůj pokoj, který sice ještě sdílel s někým, ale ten se tam momentálně nenacházel, takže se s Namjoonem domluvili, že ho prozatím nebudou řešit. Když Yoongi večer vylezl z koupelny, vypadal jako jiný člověk. Namjoonovi málem spadla čelist.

Tu noc Namjoon nechal Yoongiho spát na své posteli, ačkoli Yoongi protestoval, a on sám si lehl na Jungkookovu postel. Nešli ale spát brzo. Našli společnou řeč a usnuli až kolem tří ráno, kdy je přepadla únava a s nedokončenou konverzací je poslala do říše snů.

Yoongiho ráno začal probouzet jakýsi rušivý element. Chvíli mu trvalo, než přišel na to, co to je. Namjoonovi zvonil budík. Na mobilu. Na to už si taky úplně odvykl. Mobil v ruce nedržel ještě o něco déle než byl na ulici.

Nejprve chtěl jen zavrčet, převalit se na druhou stranu a spát dál - cítil se unavený, i když právě za sebou měl nejkvalitnější spánek za poslední týdny - jenže pak mu došlo, že pokud Namjoonovi zvoní budík, znamená to, že oba musí do práce. Po té myšlence se rychle posadil a pěstmi si protřel od spánku oteklé oči.

Namjoon se probudil až na asi desáté vyzvánění otravného zvuku rozléhajícího se po místnosti. Nikdy se neprobudil včas, proto měl budíky nastavené v dostatečném předstihu v několika intervalech za sebou.

Yoongi nervózně posedával na okraji postele a okusoval si už tak ohlodané nehty. Už byl převlečený do věcí, které mu Namjoon předchozí večer nachystal. Zuby si vyčistil jen pastou, protože kartáček zatím neměl.

„Dobré ráno, Yoongi." Namjoon se unaveně usmál a i přes veškerý odpor se na posteli posadil. Dlouze se protáhl a u toho zazíval. Poslední dobou se mu vstávalo stále hůř. Měl hodně učení do školy, takže se většinou šprtal dlouho do noci a ranní vstávání do práce nebo na přednášky nebylo vůbec příjemné.

„Jo, dobré," zamumlal potichu Yoongi, pohledem visel na svých dlaních, které si položil do klína. Nohou poklepával o zem a podvědomě těkal pohledem k hodinám na stěně. Nechtěl Namjoona stresovat nebo tak něco, ale když jemu přišlo vážně neslušné přijít pozdě hned první den. Seokjin na něj byl tak hodný!

„Už vstávám, nemusíš na ty hodiny pořád koukat, nic ti neudělaly a čas stejně nezpomalíš," zamručel Joon. Po ránu měl nakřáplý hlas, ale Yoongimu přišel docela uklidňující. Rozhodně lepší než troubení aut, které ho budilo doteď.

Yoongi trochu zahanbeně přikývl, byl z dnešního dne nervózní. Co když během doby strávené na ulici zapomněl všechno, co uměl? Co když si to Seokjin rozmyslel a nakonec ho nezaměstná?

„Nemáš se čeho bát, Yoongi," řekl Namjoon vlídněji, když si všiml obav staršího. Koukl na sebe do zrcadla, aby zkontroloval, jestli vůbec může vyjít ven.

„Tobě se to řekne," povzdechl si Yoongi, ale mluvil tak potichu, že ho Namjoon sotva mohl slyšet. „Kdy se vrátí ten tvůj spolubydlící? Nebudu mu tu vadit?" zeptal se na otázku, která ho tížila už od včerejška. Zvedl se z postele a popošel ke dveřím, kde se rozhodl na Namjoona počkat.

„Jungkook včera říkal, že přijde dopoledne, ale u něj člověk nikdy neví..." zamyslel se Namjoon a otočil se zpátky k tmavovláskovi. „A nejspíš bych ho měl nějak připravit na to, že tady budeš, má rád svůj klid, ale jinak je to moc milý kluk! Ročník devadesát sedm, ale vypadá starší. Asi ho potkáme až večer."