Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-LXXXII-

Jungkook několikrát otevřel pusu, ale zase ji zavřel. Nemohl ze sebe dostat nic kloudného. Připadal si jako ryba na suchu.

„Nechci, abys měl pocit, že ti Jimina beru," vyhrkl nakonec zbrkle, přestože to vůbec nebylo to, co chtěl říct.

„Ale přesně to děláš," povzdechl si Hoseok nešťastně. Sypaly se na něj všechny emoce, které ani nedokázal rozeznat od sebe. Špatně se mu dýchalo a skrz stažené hrdlo sotva promluvil. Střídavě svíral dlaně v pěst, protože se mu třásly prsty.

„Nechtěl jsem." Opřel se o topení, které příjemně hřálo. Ani nevěděl, že už začali topit, ale nebylo se čemu divit - byl listopad a taky pěkná zima. „Je to tvůj nejlepší kamarád a já vás nechci rozdělit. Můžu se na něco zeptat?"

Hobi z úst vypustil jednoduché "hm", které ale neznělo tak nepřátelsky jako předtím. Obejmul se pažemi kolem trupu a mírně k Jungkookovi zvedl bradu. Začínala ho znovu bolet hlava.

„Je ti zle kvůli tomu, co se mezi námi stalo včera?" zeptal se tiše Jungkook. Tak tiše, že si myslel, že ho Hoseok ani nemohl slyšet, přesto to nezopakoval. Nechtěl o tom mluvit, aby ho nevystrašil, ale musel vědět, jestli to má nějaké větší následky.

Starší se zamyslel - a nebo se o to alespoň pokusil. Na nějakou hlubokou konverzaci neměl. Bolela ho hlava a sváděl vnitřní boj sám se sebou. Cítil se příšerně a Jungkook po něm vyžadoval odpovědi na něco, co momentálně nevěděl. Jeho sebereflexe jako by neexistovala.

„Asi... asi ne," vypotil ze sebe nakonec, protože nechtěl Jungkookovi nijak ublížit. Jak před ním stál, nervózně houpal nohou a starostlivě krčil obočí. Hobi si stihl všimnout, jak krásné velké hnědé oči má. Nezdržel se v jeho pohledu dlouho (ani na vteřinu), ale stihl si to zapamatovat. Svým způsobem ho to maličko uklidnilo. S Jungkookem jsem v bezpečí, připomněl si.

„Seš si jistý? Chci říct, jestli ti teď není moje přítomnost příjemná, budu se držet chvíli dál. Nechtěl jsem tě rozhodit a myslel jsem, že už o tom mluvit nebudeme, ale teď mi připadá, že to probrat musíme," rozpovídal se. Přestal nohou hýbat a narovnal se.

„Ne, to ne," vyhrkl Hoseok. „Nemá to s tím nic společného. Prostě... se to někdy stane," narážel tím na své nečekané emoční zhroucení. Díky jeho a Jiminově přítomnosti snad ještě nepropadl do šílenství. Jen ho hrozně bolela hlava a měl pocit, že možná brzo omdlí. Opřel se zády o umyvadlo, co se nacházelo opodál.

„Dobře. Chceš- tedy mohu tě obejmout?"

Hobi sám vykročil k Jungkookovi, ale místo toho, aby ho obyčejně obejmul, mu prostě vpadl do náruče a opřel si čelo o jeho rameno. Přišlo mu, jako by jeho duše opouštěla jeho tělo a nebyl to vůbec pěkný pocit. Naopak.

Jungkook se nejdřív trochu lekl, a tak byl rád, že vůbec udržel rovnováhu. Pak ale Hoseoka pevně chytil kolem pasu a nos mu zabořil do zpocených vlasů, které stále krásně voněly. Automaticky mu do nich vtiskl polibek a rty mu na hlavě nechal přitisklé společně s nosem.

„Musím být fakt otravný," zahuhlal Hobi po chvíli strávené v Jungkookově objetí. Někdy během toho se totiž opět rozbrečel, ale ne nijak nahlas, takže doufal, že si toho mladší snad ani nevšiml.

„Jsi všechno možné, jen ne otravný, Hobi," přitiskl si ho k sobě o něco pevněji. Konejšivě mu přejížděl rukama po zádech, snažil se ho uklidnit, ale nevěděl jak. Připadal si bezradný jako nikdy předtím.

„Bolí mě hlava."

Prvně se chtěl s třešňovláskem začít přít, protože definitivně otravný být musel - Taehyung mu to vždy dost jasně naznačoval. Jungkookova dobrota ho až překvapovala. A proto se rozhodl pro druhou možnost - být ještě otravnější a postěžovat si na jeden z jeho momentálních problémů. To, že ho zevnitř drtil nával emocí, pominul. Stejně se s tím nic udělat nedá. V jeho objetí se ale cítil bezpečně, jak předpokládal. Bylo to hezké.