Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-LCVII-

Společně čekali, až budík už podruhé ohlásí čas, kdy můžou barvu z Hobiho vlasů umýt. K jejich štěstí to uteklo rychle, a tak se nemuseli trápit trapným tichem, které ani jeden z nich nebyl schopný prolomit. Hoseok si vlasy vyfénoval, aby rychleji viděl, jak to vypadá. K jeho překvapení japonská barva chytla opravdu dobře a výsledkem byl potěšený. Tak potěšený, že skočil Jiminovi kolem krku a napjatá atmosféra rázem zmizela. Několik hodin pak jen seděli u televize, kde měli zapnutý seriál, na který ani jeden z nich nekoukal, a povídali si (přestože byl Hoseok pořád ještě nesvůj).

Chvíli po šesté došla Hoseokovi zpráva od Jungkooka, ať mu jde otevřít, že čeká dole u dveří. A tak se nenápadně zvedl a vypařil se do předsíně, kde ho podržením tlačítka pustil dovnitř. Stál opřený o zeď a čekal, až uslyší bouchnutí výtahu z chodby. To se ozvalo asi za tři minuty, bylo to rychlejší, než si Hobi mysle. Vrhl se ke dveřím, docela nedočkavě (chtěl vědět Jungkookův názor na jeho nové vlasy, které mu dodaly náhlé sebevědomí) a otevřel je dřív, než Kook stihl stisknout zvonek.

„Ahoj- páni, to je... wow, vypadáš nádherně!" Jungkook překvapeně vyvalil oči, jakmile uviděl nadýchané modré vlasy, které dva dny zpátky Hoseok rozhodně neměl. Hnedka k nim zvedl ruku a prohrábl je - nepotlačil touhu zjistit, jaké jsou na dotek.

„Já vím!" uculil se Hobi. Jungkookova lichotka ho potěšila více, než by nejspíš měla.

„Modrá ti skvěle padne. Jak tě to napadlo? Šel jsem sem s tím, že budu silný, ale když tě teď vidím," povzdechl si Jungkook, přitáhl si ho za hlavu a neohrabaně mu přitiskl rty na rty. „Jsi k sežrání," zamumlal mu do rtů, než se do polibku ponořil pořádně. Přitiskl tak Hoseoka na zrcadlo, které viselo vedle dveří - nijak ho netrápilo, že bude pravděpodobně flekaté a bude se muset vyleštit.

Hobi neváhal a přitáhl si ho k sobě za pas, kolem kterého mu ležérně omotal ruce. Odpovídal na Jungkookovy polibky stejnou měrou. Propadal mu. Definitivně mu propadal, ale nedokázal si to přiznat.

„Ale tak. Neříkal jsi, že je na tohle brzy?" protočil očima Jimin, kterého už nebavilo čekat v obýváku, když ani nevěděl, kam Hoseok zmizel, a tak se ho vydal hledat. Jungkook se tak lekl, že když se od Hoseoka rychle odtáhl, praštil se zubama o Hoseokovy zuby. Místo pozdravu tak zanadával.

„To je mi vřelé přivítání. Neviděli jsme se dva týdny a jeden je jako leklá ryba a druhý mi začne sprostě nadávat," odfrkl si pohoršeně Jimin. „Až si to tu spolu doděláte, tak přijďte. Čekám v obýváku a předstírám, že mé oči nikdy neviděly to, co viděly." Otočil se k nim zády, ještě zamáchal rukama nad hlavou, jako by jim mával, a zmizel z chodby pryč.

„Uhm, no, ty vlasy mi obarvil Jimin. Asi jsem ti to zapomněl říct," pověděl Hobi po trapném několikavteřinovém tichu - potřeboval čas na vzpamatování se z opojné blízkosti druhého.

„V pohodě ta pusa? Byla to docela rána," pousmál se Jungkook, vzal Hobiho bradu mezi prsty a druhou rukou pu přejel přes rty. Pak na ně vtiskl malou pusu a přitáhl si ho do objetí.

„Jo, teď už jo. Tvoje?"

„V pořádku," pohladil ho po zádech. „Kdy se Jimin vrátil? Má taky pěkně nabarvené vlasy. Vypadáte oba skvěle."

„Dneska ráno, ale viděli jsme se až odpoledne," odpověděl Hobi, načež se vymanil z jeho sevření. Usmíval se ďolíčkovým úsměvem.

„Nezlobíš se, že jsem tě políbil? Vím, že bych neměl, ale nemohl jsem si pomoct a teď nás viděl Jimin a netuším, co si myslí, ale slibuju, že mu to vysvětlím. Nechci, aby ses cítil nepříjemně." Jungkook ho uchopil aspoň za ruku, když už ho nemohl objímat.