Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-LXIII-

Jakmile Hoseok ukončil hovor s Jiminem, odložil mobil na kuchyňský stůl a zvedl oči ke své mámě, která mezitím stihla uvařit lehkou snídani. Nabrala sladkou rýži do dvou misek a zbytek jídla nechala v hrnci, ať si každý nabere tehdy, kdy půjde jíst. Položila misku před svého syna. Nic neříkala, ale měla otázky v očích. Proto ji Hoseok tázavým zamručením vyzval k jejich vyslovení.

„Ale nic," pověděla po chvíli Narin starší opatrně, „jen, že jsi možná měl zůstat v Seoulu, když máš v práci napilno, víš, Jimin by tam byl s tebou."

„Vyháníš mě?" zeptal se Hoseok. „Nebo se chceš vyhnout rozhovoru o těch lidech, co jsou u vás na návštěvě?"

„Nevyháním, Seokie, to vůbec ne! Jsem moc ráda, že jsi mě přijel navštívit... dokonce sis vybral stejný čas jako Dawon a její rodina," řekla jeho máma. Nevěděla, jak má Hobimu sdělit totožnost návštěvy u nich v domě. Nebyli si cizí, ale přece jen se neznali.

„A už mi řekneš, kdo je Dawon a její rodina? Proč je to tak tajné, že jsi mi to nemohla říct už v noci, co?" zabručel Hoseok.

Jako na zavolanou se zrovna otevřely dveře z chodby, na které vedlo schodiště do druhého patra, a dovnitř vlezla zmiňovaná tmavovlasá žena. Oba obdařila vřelým úsměvem a tichým pozdravem na dobré ráno. Automaticky si vzala misku ze skříňky a nabrala si trochu rýže ke snídani. V kávovaru si nechala uvařit ranní kávu.

Hobi ji pečlivě pozoroval. Kdo to byl? A proč jeho máma tak zarytě mlčí? Vrtalo mu to hlavou, ale od včera stále nepřišel na jedinou teorii, která by se nemotala kole vrahů.

„Wonie, pojď si sednout s námi," vyhrkla máma dřív, než by se dívka třeba rozhodla odejít se snídaní do obýváku nebo kamkoli jinam. Místo toho, aby Hoseokovi odpověděla, pohledem utíkala k Dawon, jako by doufala, že nebude muset být ta, která to hnědovláskovi sdělí.

„Mami, přestaň se vyhýbat mé otázce. Copak je tak těžké odpovědět? Ráno jsem si tu povídal s tou holkou, co se jmenuje jako ty. Kolik že jí je? Vypadá tak na dvacet, vyděsilo mě to," Hoseok frustrovaně rozhodil rukama kolem sebe.

„Je jí dvacet, je to moje dcera," řekla Dawon tichým hlasem. „A tvoje neteř," dodala nenápadně, načež si s mámou vyměnily pohledy.

„Moje co?" Hoseok se zakuckal rýží, jak se moc rychle nadechnul. Na stole nahmatal sklenku s vodou a rychle se napil, potom znovu zakašlal, aby se těch prokletých zrnek zbavil. „Jak moje neteř? Já nemám sourozence, nemůže být moje neteř!"

„V tom to je... je to tvoje neteř, protože Dawon je tvoje starší sestra," prohlásila jeho máma, která se k tomu odhodlávala už několik let. Teď ale nebylo cesty zpět, když se obě její děti setkaly.

„Já nemám sestru," popřel její výrok Hoseok se zcela zarputilým výrazem. Odmítal tomu věřit. Byl jedináček. Vždycky byl jedináček.

„Seokie... měla jsem ti to říct dřív, ale nikdy nebyla příležitost," řekla máma s opravdovou lítostí zaznívající v hlase.

„Nikdy nebyla příležitost? Za celých dvacet dva let, co jsme se vídali každý den? Nebo za ty tři roky, jsi mi nemohla ani jednou zavolat? Nemůže to být moje sestra! Vždyť bych si ji musel pamatovat!" Hoseok vyšiloval. Cítil, jak se mu srdce rozbušilo rychleji než obvykle a začalo se mu hůř dýchat.

„Odešla jsem, když ti byly čtyři," promluvila prozměnu Dawon, dívala se na Hobiho klidnýma očima, přestože klidná nebyla. „Otěhotněla jsem v šestnácti a máma to nemohla překousnout. Bydlela jsem se svým bývalým přítelem, než jsme se rozešli a mě si pod svá křídla vzal můj nejlepší kamarád - momentálně můj manžel," vysvětlila.